Historie
06 Přidružení obce ke Starému Městu 1960
O založení obce Petrušova není nic bližšího zachováno. Dle zpráv kronikáře Kosma se táhla mezi Čechy a Moravou tak zvaná česko moravská hranice, prales. Na starých kupeckých cestách, se nacházela ojedinělá sídliště. Jedna taková kupecká cesta vedla údolím Sázavy (Sázavská kupecká stezka), která vedla z Lanškrouna přes Petrušov do Mohelnice.
Četnými nálezy je podloženo, že již v době kamenné byla oblast Hřebečska obydlena. Obzvláště v Petrušově bylo mnoho nálezů, které pocházely z mladší doby kamenné (před 4000 – 5000 lety). Během stavebních prací v obci u domu č. 43 Korkisch byla nalezena klínovitá kamenná sekera s dřevěným topůrkem nebo zasazené paroží. Při kopání základů domu č. 18 v roce 1937 v nově založené školní zahradě bylo nalezeno škrabadlo a poškozená kamenná sekera. Nálezy byly odevzdány do Holzmaisterova muzea v Moravské Třebové.
Na podnět českého krále započalo mýcení pralesa a osídlování pohraničního lesa kolem roku 1250. Oblast kolem Mohelnice a Svitav nechal osídlovat olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku, oblast okolo Moravské Třebové patřila ve 14. století světskému zemskému pánu Rytíři z Reisenburku. Obec byla založena německými kolonisty v roce 1316 Michalem z Petrovic. V roce 1365 se ves Petrušov připomíná jako součást panství třebovského, které zapsal Jindřich ml. z Lipé markraběti Janu Jindřichovi.
V roce 1398 se ves Petrušov objevuje opět mezi třebovským zbožím, které zapsal markrabě Jošt Heraltovi z Kunštátu.
V roce 1408 byli obyvatelé osvobozeni od odevzdání výnosů a od pánů z Kunštátu. Jejich domy tak po jejich smrti nepřipadaly vrchnosti, ale mohly být ponechány dědicům. Jestli v roce 1480 obyvatelé zemřeli na mor nebo jestli byla obec v roce 1470 během tažení uherského krále Matyáše Korvína proti husitskému králi Jiřímu z Poděbrad zničena, nebylo možné určit. Ale je pravděpodobná poslední verze, protože mnoho obcí bylo během uherského tažení vypáleno.
Písemná zmínka z roku 1490, uvádí Petrussow jako pustou ves a pozemky její pronajaty za Jiříka Hrabiše Hostky ze Strupic.
Obdobně tomu je i v písemnostech z roku 1548, kdy byla obec vymazána jako zaniklá, byla pravděpodobně zničena za husitských válek.
Traduje se, že v obci stávala tvrz nebo opevněné šlechtické sídlo, pravděpodobně věžový hrádek raně franckého typu. Odborníci se domnívají, že stával v místech nynějšího selského dvora, stojícího u silnice hluboko v údolí a byl obklopen příkopy ještě dnes částečně zřetelnými. Jeho existence je kladena na konec 14. století. Se zánikem obce zanikl zřejmě zároveň i hrádek. Písemné zmínky o něm nejsou. V minulém století bylo místo, kde se měl hrádek nacházet, v lidovém podání nazýváno "Na zámečku“. Podnět k této myšlence pravděpodobně dal název trati „Na Zámku“ (am schlossel). Ovšem v písemných pramenech a ani archeologicky není tato domněnka o existenci nějakého sídla doložena.
Vlivem úbytku obyvatelstva způsobeného válečnými útrapami 30. leté války (1618–1648) se sem stále více stěhovali německy mluvící kolonisté, což vedlo ke vzniku jazykového ostrova přiřazovaného k německy mluvícím oblastem Hřebečska.
V 16. století je v obci doložena existence varny na sanitr a ledek. Jedná se draselnou sůl kyseliny dusičné, která se používá jako hnojivo dodnes. Vzhledem k tomu, že to je zároveň i silné oxidační činidlo bývá součástí mnoho pyrotechnických výrobků (střelného prachu, dýmovnic).
V roce 1708 nechal kníže Josef Jan Adam z Lichtenštejna, tehdejší pán na panství v Moravské Třebové, obec znovu založit – kolonizovat.
V jednom prosebném dopise zakladateli z roku 1715 ukazovali občané to, že před 7 lety postavili vesničku na místě, kde 300 let bylo pusto. Stěžovali si na to, že jim bylo mnoho slíbeno a že mnohé z toho nebylo splněno, a přesto, že neměli všichni stejnou výměru polí, museli platit stejně vysokou daň. Tento prosebný dopis byl pány odmítnut. Odkud přišli noví osídlenci, není známo, ale dle jmen lze soudit, že z okolních obcí.
Až do roku 1720 měla obec 34 domů, horní konec obce vznikl kolem roku 1770. Občané Petrušova se zabývali většinou zemědělstvím. Mnoho polí měli v pronájmu od sedláků z Třebařova nebo ze Starého Města. Vedle zemědělství bylo v obci také domácí tkalcovství. Práce v pískovcových lomech na Saubergu (Prasečím kopci) a také v Kruhgrabenu (Kravskému příkopu), kde kolem roku 1800 ještě v otevřených lomech byl denně těžen kamenec (vytěžený kámen sloužil ke stavební činnosti v panství, ale prodával se např. až do Olomouce. V blízkosti lomu se Lichtenštějnové snažili o dolování uhlí. Těžba kamence byla na přelomu století ukončena. Někteří obyvatele pracovali na pile nebo v lese. Ostatní si vydělávali peníze v profesích zedníků nebo zaměstnanců řemeslných dílen. Severně od obce k Hynčině byly spuštěné doly na zlato. Dobýval se zde též hliník a mangan.
V 19. století se v této oblasti z břidlice získával kamenec, který se používal např. k ošetření poraněné pokožky při říznutí či štípnutí hmyzem, nebo proti pocení. Ve třicátých letech 19. století se ve vsi uvádí hospoda a moučný mlýn. Mléko jedné krávy bylo pro vlastní domácí potřebu, až do 19. století bylo praktikováno střídavé tříleté polní hospodářství. Letní a zimní úroda a ve třetím roce leželo pole ladem. V létě se pásl dobytek na lukách, na úhorech nebo v Kravském příkopu. Život ve vsi nebyl náročný, větší nákupy obstarávali v blízkých obchodech v Neustiftu (Nový klášter).
Koncem feudálního období v roce 1843 většina obytných i hospodářských budov v obci byla postavena zcela ze dřeva, stejně jako stodoly. Budovy byly kryty šindelem a slámou. Do roku 1848 patřila vesnice k panství Moravská Třebová. Tento rok přinesl díky „osvoboditeli sedláků Hansu Kudlichovi“ osvobození od roboty a od povinných odvodů pro vrchnost. Sedlák se stal majitelem pozemků.
Do roku 1850 měl v obci málokdo vlastní povoz, veškerá úroda byla svážená na trakačích přímo z pole. Také hnůj byl takto transportován.
Po roce 1850 spadl Petrušov pod politický i soudní okres Moravská Třebová.
S tříletým polním hospodářstvím a pastevectvím se současně také zlepšilo zpracování a hnojení půdy. Do obcí přišla petrolejová lampa na místo loučí, pluh na obracení země, první umělé hnojivo, ruční a žentourová mlátička. Větší výnosy umožnily větší chov dobytka, vyšší produkce mléka dala základ k založení mlékárenského společenství v roce 1897 v Třebařově. Tím získaly domácnosti také více peněz do domu.
Ve velkých obytných místnostech bylo slyšet dva tkalcovské stavy. Tkalo se plátno a barchet na výdělek – práci ve mzdě, až do 1. světové války bylo slyšet zvuky tkalcovských stavů z oken, potom stavy utichly.
V roce 1911 vyhořel mlýn na č. 1. Byl však postaven znovu a k tomu i pila.
Na č. 2 byla kovárna, poté byl vystaven statek největší v obci.
Krátce před začátkem 1. světové války mohla být zahájena výstavba silnice do Starého Města.
V 1. světové válce bylo povoláno do vojenské služby stále více mužů, takže v roce 1918 zůstali doma pouze chlapci do 17 let a muži přes 60 let. Ženám zůstala vedle starosti o domácnost, péče o děti, ještě houfně starost o obdělání půdy a sklizení úrody, protože jen výjimečně byla těm, co bojovali na frontě poskytnutá krátká propustka na výsev nebo sklizeň. Některé ženy se v této době naučily orat a dělat další těžké mužské práce. Z 58 domů obce narukovalo 61 obyvatel, z toho jich 11 padlo, ostatní se postupně vraceli, poslední v roce 1920 z ruského zajetí.
Obec se po 1. světové válce vrátila do normálních podmínek. Mladší generace, která se během války nenaučila jen zacházet s holemi, ale oproti starší generaci také s otevřenou myslí, na sebe nechala působit všechny pokroky. Jestliže se dříve často Petrušovákům posmívali, že jsou omezenci, kteří jen sedí na svém majetku, museli lidé svůj názor nyní důkladně změnit. Domácí tkalcovství během 1. světové války sice zaniklo a následkem toho se také změnily životní podmínky. Lidé se vrhli s novými pracovními metodami do zemědělství a věnovali se chovu dobytka. Tam kde se na půdě dříve uživila jedna kráva, tam nyní bylo 4 až 5 dobře živených dojných krav. Stodoly některý rok ani nepobraly bohatou úrodu a společenství nakoupené mlátičky s lisem na slámu a motorovým pohonem musela často mlátit.
Těžké jílovité půdy v údolí, ale také lehčí, kamenné půdy na svazích byly obdělávány s neuvěřitelnou pílí a tím se také zvedly výnosy. Letní den měl často 16-18 pracovních hodin. V letech 1928 – 1929 byla mokrá pole a louky odvodněny a tím se také zvedly výnosy. V neděli se rádo diskutovalo se sousedy u sklenice piva o starostech všedního dne, v zimních měsících se scházely ženy ke draní peří nebo s ručními pracemi k „přástkám“. Muži a chlapci občas večer zašli na zkoušku do založeného pěveckého sboru „Echo“(1920) a když náhodou sbormistr zaspal, hrálo se v horní hospodě divadlo.
Po 1. světové válce byla také obnovena stavba silnice a silniční úsek skrze vesnici Petrušov do Starého Města byl hotov. Při tom ale silnice nevedla tak jak šla stará silnice skrze Neustift, ale silnice udělala oblouk skrz les okolo Seidlova kamenolomu. Mnoho vesničanů se podílelo na silniční výstavbě a mělo tím vedlejší výdělek, ale to nejdůležitější bylo, že Petrušov byl tehdy připojen do okresní silniční sítě. Jen škoda, že se Petrušovu kvůli větší vzdálenosti a také místnímu táhlému rozpoložení obce nepodařilo napojení na elektrickou síť, když po válce sousedské obce obdržely elektrické vedení.
V období 2. světové války byla obec součástí landrátu Moravská Třebová. V průběhu války byli povoláni do zbroje mladší muži, potom také muži do věku 50 let. Některé dívky byly povolány také jako pomocnice do vojska a šly po krátkém vyškolení také na frontu. Během války poklesl počet obyvatel v obci docela význačně. V posledních válečných letech byli do obce ojediněle přijati váleční zajatci a pracovníci z východu na práce v zemědělství a tam kde byla bída o dělníky, byli zapojeni do práce.
Poměr obyvatel k těmto zajatcům byl průměrně daleko lepší, než to ukládaly tehdejší předpisy a než zacházení s těmito cizími pracovními silami mělo být.
Zprávy z fronty přijímali 3-4 občané bateriovým přijímačem – první rozhlasové rádio přišlo do obce kolem roku 1927 a na začátku bylo hojně komentované. Hospody byly uzavřeny v důsledku těžkého životního osudu v rodině hospodského a to také v erbovní hospodě přestal v obci společenský život skoro úplně.
Když při zimním tažení 1944/45 ruská armáda ohrožovala Slezsko a pak jej obsadila, netrvalo dlouho a do Petrušova přišli také utečenci ze Slezska. Někteří putovali dále a někteří zůstali až do Příchodu Rusů. Sdíleli válečné útrapy a poté všechno drancování spolu s občany Petrušova, někdy i ve větším měřítku, protože jejich povozy se skromným majetkem byly ukradeny. Byly jim ukradeny také postroje a později byli posláni s ubohým ranečkem zpět do jejich původních domovů.
Když krátce před koncem války němečtí vojáci poznali beznadějnost jakéhokoliv odporu, opouštěli jednotlivě své jednotky, aby se probili do svých domovů. Tak přišli někteří v noci do Petrušova a požádali v odlehlých domech o jídlo. Byli zásobeni potravinami a přenocovali. Brzo však se to ve vesnici rozneslo a bylo nařízeno tyto vojáky udat, aby byli potrestáni a posláni jako dezertéři zpět na frontu. Nakonec však zvítězila lidskost, těžko se však chápal fakt, že tito vojáci – utečenci – mohli bez újmy projít přes české území.
V posledních válečných dnech bylo obyvatelstvo povoláno do školy k poradě. Německé jednotky mezitím zaujaly pozici nad Krchleby, a proto vyvstala otázka, zda by nebylo přece jen lepší z obce uprchnout.
Větší část občanů se vyjádřila pro setrvání v obci, zůstat na místě, kde mají lidé střechu nad hlavou a také jídlo. Den před příchodem Rusů přišli do obce občané z Moravské Třebové, Třebařova, Krasíkova a Tatenic. Částečně s povozem, protože se předpokládalo, že do odlehlé obce Rusové nepřijdou. Ráno, následujícího dne, všichni poznali nesmyslnost tohoto jednání, a proto se vrátili do svých obcí zpět. Když krajan Habermann zjistil, že u Krasíkova stojí nákladní vlak s benzínem a zápalným lihem, jel se svým spřežením k železniční stanici, aby si pro mlácení s benzinovým motorem obstaral pohonné látky. Na zpáteční cestě se dozvěděl, že Rusové jsou již v Tatenicích, a tak jel přes Korunu a dále polní cestou domů. Před svým domem potkal první ruský vůz. Jeden z důstojníků se zeptal na nejkratší cestu do Lanškrouna, když po informaci Rus zdvořile poděkoval, myslel si krajan Habermann pro sebe: „Kdyby byli všichni Rusové takoví, tak se nemůže nic zlého stát“. Ale jen zajel se svým vozem do dvora, byl před ním statný Rus, křičel na něj, požadoval do 5 minut oba koně. Jako kdyby nerozuměl, vypřahal Habermann pomocí své nejmladší dcery koně a zavedl oba koně do stáje. Mezitím vyrabovali Rusové celý dům a dcery před nimi utekly do lesa. Naštěstí odjela tato vojenská skupina, aniž by ty koně sebrala a rodina Habermannova naložila vůz s bednami a kufry a zajela s nimi do lesa, kde jejich syn spolu s jedním sedlákem z Krchleb postavil v houštině skrýš. Habermann se vrátil do obce sám a našel ve svém domě celý vojenský tábor. Na louce bylo rozdáváno jídlo, mnoho piv a kořalky a Rusové slavili německou kapitulaci. Z jednoho seníku mu vzali poslední seno, ze sýpky všechno obilí až na žito. Také ve sklepě pod bramborami ukryté uzené a špek. Příští den, když v domě vše prohledali a vše sebrali, táhli Rusové dál.
Neděle trojjedinosti Boží byla pod dohledem jednoho ruského komanda, které v následující době v obci zůstalo. Ze stájí byly vyhnány všechny krávy až na dva kusy v každém zemědělském stavení a zavřeny do oplocené školní zahrady. Také z okolních vesnic tam byl nahnán dobytek, takže se brzo vyskytla kulhavka a slintavka v důsledku toho mnoho zvířat uhynulo.
Vesničané museli ta zavřená zvířata zaopatřovat, když se v tom marastu nemohli pohybovat ani lidé, ani dobytek, byla zvířata převedena do zahrad na horním konci, kde ještě nějakou dobu zůstala.
Odvoz dobytka stál ještě dva životy mladých lidí z Petrušova. Rudolf Hertl a Willibald Nimmerfroh, kteří byli určeni jako dobrovolné osoby, byli v Prklišově, kde byl transport dobytka utábořen, výbuchem min a granátů roztrháni.
11. 6. 1945 rabovali Rusové v domě č. 22. Když byl majitel domu Emil Bucher na cestě směrem ke staré škole, aby unikl Rusům, křičeli na něj Rusové neúnavně, aby zůstal stát. Jeho v obilí schovaná dcera se řevu strašně lekla a utíkala za otcem, kulka mířená na otce ji poranila a ona pak na závažné zranění zemřela.
Ze školy propuštěná děvčata, ze středu a z horního konce obce, která se doma ve vyrabovaných stodolách a půdách necítila v bezpečí, se před Rusy ukrývala v lesních porostech. Gerti Winklerová se oddálila od skupiny, aby se u pramene vody osvěžila. Krátce na to slyšely její kamarádky křik a volání o pomoc, utíkaly však ještě hlouběji do lesa. Pozdější ohledání místa bylo bez úspěchu. Rusové dívku odvlekli a teprve později byla nalezena nedaleko místa činu znásilněná a mrtvá.
Brzo po vyhlášení německé kapitulace, přišli mladiství Češi z českých obcí, tak zvaná milice či partyzáni, do německých obcí a měst. Později byla ostraha menší, milice byla nahrazena jedním svobodným hochem z Jevíčka. Ten se nechal oslovovat Komisař a přivedl s sebou pomocníka. S těmito dvěma se dalo v obci docela dobře žít, a dokud měli oba dozor nad obcí, nebylo žádné německé stavení obsazeno Čechy. Ale brzo byl tento komisař nahrazen jiným a došlo k osidlování statků a dosavadní němečtí majitelé museli u nich bezplatně pracovat. Jako pracovní síly vykonávaly polní a stájové práce.
Tohoto mezi období, využila německá rodina, aby vytrhla podlažní desky, nebo zbourala kus úkrytové zdi a vše co tam bylo ukryto – šaty, oblečení, prádlo zase vyzvedla a použila. Ale většinou přišli zase noví správcové a hra začala znovu. Tak byl německým lidem jejich domov zprotiven.
Mezi přistěhovanými Čechy se příležitostně našla i bílá vrána. Jedna taková byl správce na společném mlýně, který Němcům pomohl, kde jen mohl, ačkoliv se tím sám mohl dostat do nebezpečí, protože bylo Čechům od nových vládců přísně zakázané Němcům jakkoliv pomáhat nebo s nimi komunikovat. Tento zmíněný správce koupil od svých českých krajanů potají obilí a prodával pomletou mouku skoro bez výjimky Němcům za velmi lidovou cenu. Když bez povolení zabil prase, rozdělil maso a klobásky bezplatně německým dělníkům na pile. Jemu je také třeba poděkovat, že při odsunu nebyla batožina převažována, tak jako v jiných obcích. Protože dle nařízení se smělo vzít jen 50 kg později 75 kg batožiny na osobu – ošacení, prádlo, povlečení, kuchyňské nářadí apod. – při humánním vysídlení. Většinou však nebylo již co brát.
Od července do října 1946 odešlo, bylo odsunuto, z Petrušova sedm transportů obyvatel, až na rodinu Humbrich (česká manželka) a Aloise Fingera z domu č. 48, který byl specialistou na pile.
Bývalý starosta Habermann měl tu smutnou povinnost naložit pozůstalost a lidi na vůz a odvést je při každém transportu do Moravské Třebové. Ve Třebové se setkávali občané i z jiných obcí okresů a na nákladních autech byli odváženi do sběrného tábora ve Svitavách, kde po důkladné prohlídce zavazadel a osobní prohlídce, byly nalezené vkladní knížky, obchodní smlouvy, pozemkové listiny a ostatní cenné papíry včetně zlata, pokud ještě zbylo, lidem odebrány. S 500 říšskými markami v hotovosti na osobu byli pak odsunuti nákladními vlaky – 30 osob se zavazadly v dobytčích vagonech. Přes hranice, do Německa, bombami rozbitého a vítěznými mocnostmi obsazeného.
Po skončení 2. světové války v roce 1945 došlo k odsunu německé části obyvatel a správu obce vykonávala správní komise. O osídlení nebyl velký zájem. Až v roce 1946 přišli první zájemci, většinou od Nového Města na Moravě, jen 4 osídlenci byli z okresu Boskovice. Osídlení vedla dvojice mužů Pfeifer a Mazal. Jedním z prvních osídlenců byl Jan Nováček, který osídlil mlýn a pilu, staré číslo 1. Staral se také o první správu obce po odchodu komisařské dvojice. Dům č. 5 osídlil Antonín Zobač ml., později se stal tento dům myslivnou a bydlel v něm hajný František Glotzmann.
Při kopání na kopci, kde byly pastviny, byla prý objevena chodba. Majitel pozemku nedovolil další průzkum, takže dnes se neví, kde v kterém místě to bylo.
Po volbách v roce 1946 se stal prvním předsedou místního národního výboru Josef Zelený.
Základní organizace KSČ byla ustavena v roce 1946 a předsedou byl Josef Tlustoš. Organizace se téměř rozpadla po měnové reformě v roce 1953, kdy z ní vystoupilo 17 členů a zůstalo v ní jen 5 členů. Předsedou byl potom zvolen František Dobiáš.
V roce 1946 byl ustaven SDH, jiný spolek po 2. světové válce v obci nebyl.
Největší obtíž měli občané Petrušova s veřejnou dopravou. První léta přes Petrušov nejezdil žádný autobus. Kdo chtěl někam cestovat, musel jít pěšky do Starého Města nebo do Třebařova. Děti do 6. – 9. ročníku chodily do školy v Třebařově, samozřejmě pěšky. Přes časté urgence petrušovského místního národního výboru, aby měli pracující i děti nějaké spojení, byla situace vyřešena takto: ranní autobus pro pracující z Třebařova, jel po čtvrté hodině přes Petrušov a z ranní směny je vezl odpoledne na Třebařov do Krasíkova a zpět, asi v 15:30, kdy vezl i děti ze školy. Ještě jeden autobus jel na Petrušov ze Starého Města, a to v 7:30, kdy vezl děti staroměstské i petrušovské do školy. Sobota a neděle neměli vůbec žádný spoj. Rovněž ve dnech, kdy děti nejezdily do školy, autobus o půl osmé nejel a jel jen autobus dělnický.
V obci v roce 1947 nebyla ani elektřina, ani telefon. Petrušováci museli sami přiložit ruku k dílu. Vykopali sami, pro sloupy telefonního vedení díry z Třebařova až ke škole v Petrušově.
V roce 1948 kopali Petrušováci opět díry pro elektrické sloupy vedené z Dětřichova. Poprvé se svítilo elektrickým světlem na pouti 29. 6. 1948. Mnoho instalační práce v bytech provedl staroměstský elektrikář František Hrazdíra.
V roce 1948 byl též zřízen místní rozhlas. Za obecní kancelář sloužila stará škola. Původně bylo všech německých domů asi 60, ale všechny se neosídlily. Neosídlené byly ve špatném stavu a postupně byly zbořeny. V roce 1958 bylo též provedeno nové přečíslování domů.
V prvních letech po vybudování elektrické sítě (1948), zajíždělo do Petrušova několikrát za rok pojízdné kino. Promítání filmů bylo prováděno v sále Hostince U Pustinů.
Po reorganizaci v roce 1949 připadl Petrušov pod správní okres Moravská Třebová v Brněnském kraji.
V roce 1949 byla ještě pila a mlýn v provozu. V roce 1953 byly stroje odvezeny a tento dům osídlila Marie a Jan Nováčkovi, kteří se přistěhovali z Vysokého Mýta.
Od roku 1953 byl pověřen vedením kroniky Petrušova místní učitel Jan Slezák, který osídlil v roce 1946 dům č. 59.
Obyvatelstvo se živilo zemědělstvím a v zimní době pracovali hodně v lese při těžbě dřeva. Jen někteří dojížděli do zaměstnání mimo obec. Pěstovali se zde hodně ovocné stromy, hlavně švestky a ořešáky. Bylo zde hodně ovocných starých stromů. Dařilo se zde hodně včelám.
JZD bylo v Petrušově ustaveno v roce 1956 a začalo pracovat od 1. 1. 1957. Prvním i posledním předsedou byl Jaromír Pulgret. Do JZD vstoupilo 12 majitelů půdy. 2 zemědělci na č. 8 a č. 11 do JZD nevstoupili. Výměra půdy celkem byla si 220 ha z toho orné asi 150 ha. JZD se dalo hned do budování kravína a dále postavilo ještě drůbežárnu.
První televizor měl v Petrušově hajný František Glotzmann v roce 1957.
06 Přidružení obce ke Starému městu 1960
V roce 1960 došlo k velmi významné události a to bylo sloučení obcí a JZD Staré Město, Radišov a Petrušov. Zákon ekonomiky v zemědělství říkal, že stroje jsou rentabilní tam, kde se jich plně využije. A malá JZD v Radišově a v Petrušově si sama nemohla troufnout na nákupy drahých strojů, kterých pro malou výměru půdy nemohla vůbec využít. Impuls ke sloučení pochopitelně daly okresní orgány. 6. 1. 1960 se sešel připravený výbor, bylo dohodnuto, že bude vypracován společný plán a sídlem sloučených JZD bylo Staré Město. Na členské schůzi KSČ přišel pan Němec s nápadem: „V Petrušově ubylo pracovních příležitostí, lidé nebudou využiti, bylo by dobré přesídlit některé rodiny, které o to projeví zájem, do Starého Města na statky, které nezajistily svoje nástupce. Byla to jistě zajímavá myšlenka. V září už se přihlásil první zájemce.
Jaro 1961 - vzpomínal Friedrich Zlámal (řídící učitel v důchodu) na to, jak žili skromně, ale také radostně a spokojeně. Stranou od dopravy a od všech zázraků techniky.
V pondělí 3. 7. 1961 začalo JZD vyvařovat v Hostinci U Kupsů ve Starém Městě. Zpočátku vařilo asi 150 obědů. Obědy se traktorem vozily i do Petrušova a Radišova. Družstevníci platili za oběd 4 Kčs, zbytek doplácelo JZD, asi 1,50 Kč.
JZD k 1. 7. 1961 mělo kravín v Petrušově.
1970 velkým sportovcem z osady Petrušov byl František Zobač, toho času v presenční vojenské službě. Účastnil se s úspěchem závodů v biatlonu (běh na lyžích a střelba).
JZD – ve čtvrtek 1. 3. 1973 došlo na poslední Jezedovy koně. Byla to pára koní z Petrušova, s kterou jezdil po mnohá léta Jaroslav Mrázek č. 30. Několik týdnů předtím byli prodáni koně z Radišova, s kterými posledně jezdil tragicky zesnulý Drahoslav Pavlék. A tak stáje úplně osiřely. V Petrušově se v bývalé konírně pak začala chovala kuřata.
Místní lidová knihovna byla v roce 1974 v Petrušově spravována Janem Slezákem.
Od roku 1974 se jevil velký zájem o stavbu chat. Místní národní výbor Staré Město tak v roce 1974 vypracoval studii chatové zástavby. V této rekreační oblasti byl vypracován plán na stavbu 66 chat ve východní části katastru. 21. 10. 1975 bylo registrováno najednou prvních 11 zájemců. Projekt rekreační oblasti předpokládal ve výhledu i stavbu malé vodní nádrže pro potřeby rekreantů.
V Petrušově nebyl obchod, ale jezdila sem pojízdná prodejna Jednoty (autobus Jednoty vybavený potravinami a dalším zbožím). K 31. 12. 1992 bohužel ukončila svoji činnost.
Pionýrské tábory – již po několikátý rok na kraji lesa nad pohostinstvím Jednoty probíhaly tábory. V roce 1980 v něm byly děti z Brna a okolí.
V roce 1981 proběhla v hospodě výstava obrazů pana Josefa Žocha z Brna, který byl majitelem jedné rekreační chalupy a jehož koníčkem bylo mimo jiné také malování obrazů.
V roce 1983 provedl sbor požární ochrany likvidaci vedení a sloupů místního rozhlasu.
Dne 2. 7. 2016 se uskutečnilo setkání současných i bývalých obyvatel Petrušova u příležitosti 700 let Petrušova. V tomto slunečném sobotním odpoledni se v areálu Mysliveckého spolku Hubert Staré Město, sešlo přibližně 250 lidí. Hosté byli přivítáni domácími koláčky, cukrovím a kaléškem slivovice. Jako překvapení čekalo na pozvané hosty srdíčko s logem 700 let Petrušova. Setkání zahájila starostka obce Staré Město, paní Jarmila Řezníčková, která připomněla historii obce. Následovalo kulturní vystoupení Pohybového studia Háčko paní Heleny Gálové, jejíž rodina také pochází z Petrušova. Další část dne přítomní věnovali vzájemné konverzaci a vzpomínkám. Někteří se vydali na procházku vesničkou a srovnávali současný stav s minulým. Poblíž památníku obětem 1. světové války bylo místními obyvateli za vydatné finanční pomoci Obce Staré Město, k této příležitosti postaveno turistické zázemí s mapou a malá zvonička se směrovými ukazateli do různých petrušovských lokalit („Když nám bývalá starostka Starého Města prodala dominantu Petrušova - kapličku a po stavebních úpravách tam vznikl jakýsi paskvil kostelíčka bez věže, nezbylo než si postavit alespoň zvoničku dřevěnou.“) Setkání pokračovalo až do večerních hodin v Hostinci U pana Němce, kde bylo připraveno občerstvení. Všemi návštěvníky bylo setkání hodnoceno kladně a spokojeně se rozjížděli do současných domovů a místní se rozcházeli do svých domů v Petrušově.
