Staré Město

Památky a zajímanosti

01 Stávající

01.01 Kostel sv. Kateřiny

01.02 Kaple Povýšení svatého Kříže

01.03 Boží muka

01.04 Fara

01.05 Sousoší Kalvárie

01.06 Socha sv. Jan Nepomucký

01.07 Socha sv. Rocha

01.08 Socha sv. Florián

01.09 Socha sedmibolestné Panny Marie

01.10 Kříž u kostela

01.11 Kříž u hřbitova

01.12 Kříž u sportovního areálu

01.13 Kříž u Jessgrow

01.14 Jubilejní památník knížete Jana II. z Lichtenštejna

01.15 Nový hřbitov

01.16 Požární zbrojnice a obecní úřad

01.17 Škola

01.18 Mateřská školka

01.19 Pošta

01.20 Zdravotní středisko

01.21 Sokolovna

01.22 Sportovní areál

01.23 Obchod

01.24 Velkostatek

01.25 Dědičná rychta

01.26 Letiště

01.27 Lípa republiky

01.28 Zlatník

01.29 Lesy u Starého Města

01.30 Švédská cesta

02 Zapomenuté

02.01 Ulice

02.02 Bývalý dvůr

02.03 Nová hospoda

02.04 Roubenka

02.05 Cihelna

02.06 Živnosti

 

01 Stávající

01.01 Kostel sv. Kateřiny

Kostel svaté panny a mučednice Kateřiny je celistvě dochovaný ohrazený areál venkovského farního kostela a je vystaven z kamene. Původně pozdně gotický kostel ze 13. století byl přestavěn na konci 18. století pozdně barokně. Jedná se obdélníkovou jednolodní stavbu s polokruhově uzavřeným presbytářem a přistavěnou sakristií, která je umístěna na východní straně za hlavním oltářem. Čtyřpatrová pozdně gotická věž pochází z původního kostela. Postavena byla v roce 1563 ve stylu pozdně goticko-renesančním. Ve druhém patře věže na vnějším líci západního průčelí se nachází erb (kamenná nápisová deska s reliéfním znakem (vytesaným hřebenem) Boskoviců s latinským nápisem z roku 1516. V té době byla totiž obec v držení Ladislava Velena z Boskovic.  Kromě hlavní věže má kostel ještě sanktusovou věžičku. Hlavní vchod je pod věží, boční vchody jsou dva, každý vchod tvoří předsíň.

Vnitřní výzdoba kostela je novorenesanční. Okna na kostele jsou barevná, litá do olova. V oknech jsou obrazy svatých. Kostel má tři oltáře. Na hlavním oltáři je rokokový obraz svaté Kateřiny od Judase Thaddause Suppera z druhé poloviny 18. století. Hlavní oltář spolu s kazatelnou byl pořízen z veřejných sbírek, darů a příspěvků faráře Johanna Jakoba Heindricha v roce 1829 úplně nově. Dva boční oltáře, které byly zdobeny listy třebovského malíře Judase Thaddause Suppera byly renovovány, kostel byl také na náklady knížecího patrona znovu zastřešen, tím nabyl opět své důstojnosti, svého významu a získal hezčí vzhled.

Na chóru byly dříve mimo varhan i jiné hudební nástroje. Ve věži kostela byly čtyři zvony. Zvon z roku 1805 byl přelit na obecní náklady. Největší zvon v roce 1725, další v roce 1773 a další v roce 1776 byly odlity olomouckým zvonařem Obletterem.

Dne 16. 11. 1815 při pokrývání velké věže byl v kopuli věže (makovice) nalezen pamětní list (starý zvyk, který se při těchto příležitostech dělá). Za tehdejšího velebného faráře Antona Frautmana a jeho velebného kooperátora Franze Flecka, kteréžto dva duchovní obsluhovala dobrá a ctnostná panna Nanet Trautmannová, neteř důstojného pana faráře, byla tato makovice, p. Johanem Blodigem, městským tesařem a knížecím polírem, zase nasazena. 

V roce 1874 při opravě kostelní věže, byl ke zprávě přiložen další pamětní list. Nasazení věžní kopule se ujal klempířský mistr Karl Wirth z Moravské Třebové dne 13. září 1874, slavnostního aktu se zúčastnily děti a lidé z farnosti a ze školy, ke kterým farář Anton Wolf, pod otevřeným nebem na podiu nedaleko věže, vedl slavností proslov. Ve své plamenné řeči přirovnal věžní kopuli k velkému žaludku, který v průběhu doby sbírá všechny události, neštěstí a ostatní osudy, které potkaly ty již stárnoucí obyvatele této farnosti, vše to sbírá a uskladňuje pro budoucnost jako zlatý řetěz a skládá tak, aby v pozdějších dobách potomkům předal zprávy z minulosti.

V roce 1874 byla loď kostela renovována.

V roce 1890 byl instalován nový hlavní oltář a kazatelna, jakož i lavice ke sv. přijímání, a také byla podlaha vydlážděna deskami. Hlavní oltář byl vyroben podle kresby knížecího lichtenštejnského architekta C. Weinbrennera truhlářským mistrem Oberndorferem ve Vídni a jím byl také sestaven. Oltář zhotovený ve Vídni stál 820 zlatých, dvě sochy Petra a Pavla vysoké 145 cm – 116 zlatých, dva andělé 50 cm výšky – 24 zlatých, dva konzolové andělé - 18 zlatých, jeden vysoký reliéf pelikána – 12 zlatých, nátěr, zdobení a zlacení hlavního oltáře 493 zlatých, kazatelna ze smrkového dřeva a řezbářská práce zhotovená moravskotřebovským mistrem truhlářem K. Růžičkou 380 zlatých. Nátěr, polychromie a zlacení kazatelny 136 zlatých, kování, kroužky a zámek u tabernákla od V. Gillara ve Vídni 24 zlatých. Náklady nesl patron kostela kníže Johanz  Lichtenštejna a daňoví poplatníci v přifařených obcích podle repartice. Jeho Jasnost věnovala na tento účel vedle svého zákonného příspěvku ještě 500 zlatých. Nová lavice ke svatému přijímání z dubového dřeva byla zhotovena G. Růžičkou z Moravské Třebové za 90 zlatých.

V roce 1891 byl nově instalován na bočním oltáři obraz sv. Anny a Lurdská socha, ta byla vyrobena v Novém Jičíně T. Bergerem za 550 zlatých, které složili zbožní dobrodinci. Oltářní obraz byl získán levně z kostela sv. Mořice v Olomouci, protože byl špatně napnutý. Jméno malíře bylo zakryto při opětovném napínání. Začátkem r. 1945 se oltářní obraz ztratil beze stopy, dříve než sem přišli čeští osídlenci.

V roce 1891 byla opravena střecha na velké věži se zvony a věžičkami. Při této příležitosti byla odejmuta menší báň (makovice) a v ní byl nalezen pamětní list z 19. 6. 1876, k ní pak byl vložen aktuální pamětní zápis z roku 1891. 

V roce 1895 slavil p. děkan Ant. Wolf své zlaté kněžské jubileum a věnoval 4000 korun chudobinci ve Starém Městě a stříbrnou monstranci kostelu.  Věž v tomto roce dostala nové hodiny od hodináře Schneidera z Bruntálu v hodnotě 750 zlatých.

 V roce 1899 kostel dostal od dobrodinců lustr, stříbrný kalich, 14 svícnů, 4 nástěnné svícny ze zlatého kovu a další předměty.

V roce 1901 pod věží a v sakristii byla položena dlažba, v obou bočních lodích cementové desky, na hřbitově u kostela bylo posazeno 430 čísel náhrobků.

V roce 1902 v červenci byly jak kostelní věž, tak i sanktusová věžička podrobeny renovaci. Při otevření velké kostelní makovice se našly písemnosti vložené tam v roce 1874, které byly proniknuvší vodou tak zničené, že musely být zčásti odstraněny, zčásti v obsažném výtahu začleněny do farní kroniky. Sbírka písemností uchována v malé makovici nebyla poškozena a byla proto zase vložena zpět.

Věž byla v roce 1946 bez zvonů. Ty byly odevzdány za 2. světové války odevzdány pro válečné účely.

Na věži na všech hlavních světových stranách jsou hodiny. 17. 5. 1950 byl na kostelní věži instalován nový hodinový stroj. Starý stroj už byl opravy neschopný. Různé potřebné vnitřní opravy provedl kovář Jan Kubíček z č. p. 63. Hodiny se musely chodit natahovat.

Dne 20. 5. 1951 se konalo svěcení zvonu. Starý zvon byl nalezen po válce ve sběru, a protože byl prasklý, musel být přetaven. Zvon byl vezen ve slavnostním průvodu od domu Karla Pastýře č. p. 43 ke kostelu. Do kroku vyhrávala slovácká kapela v lidových krojích z Vlčnova a večer byla taneční zábava. Kmotry zvonu byli předsedové MNV naší farnosti. Ještě večer vyzváněl zvon všem občanům. Pohon zvonu byl namontován na elektriku a byl řízen automaticky elektrickými hodinami.

V roce 1951 proběhl průvod „vzkříšení Božího těla“ po vesnici, účast při vzkříšení byla kolem 500 věřících.

V roce 1955 proběhl opět průvod „vzkříšení Božího těla“. Šlo se opět k oltářům mimo hřbitov. První byl u rozcestí Dětřichov-Petrušov, druhý u kovárny č. p. 63,třetí u Menšíkových, čtvrtý v uličce k Radišovu. Účast kolem 400 věřících.

V roce 1957 chodilo na nedělní mši kolem 250 lidí.

Dne 16. 9. 1957 se konaly v obci Dožínky. Hoši a dívky v krojích přinesli dožínkový věnec, před mší byl posvěcen i nový chléb a ovoce. Poté byla děkovná mše svatá.

V roce 1957 byly v neděli dvě mše ranní v 8:00 (účast kolem 140 účastníků), druhá v 10:30 (účast 170 účastníku), tato mše byla určena pro školní mládež a muže. Mše byly tiché s lidovým zpěvem.

V roce 1958 za vysunutým bočním oltářem s nápadným křížem, bylo vysypáno mnoho rozbitých cihel, břidlic a jiného materiálu, jež byly odklizeny na smetiště. Kdo je tam nanosil, je dodnes hádankou. Kříž, který byl držen na špatně uzavřeném železném kroužku, mohl někoho zranit. Jaká tu byla Boží ochrana, že se nic nestalo, zvláště při pobožnosti dětí u jesliček.

U příležitosti opravy bočního oltáře byly přesněji rozděleny obrazy křížové cesty. Zavěsily se od zadního vchodu dopředu, čímž vnitřek chrámu vypadal důstojněji.

Dne 20. 8. 1958 zavítali do Starého Města umělci z Brna (akademičtí malíři, přátelé a bývalí spolužáci místního faráře z gymnázia). Za svého pobytu nalakovali hlavní oltář a opravili mřížku před hlavním oltářem.

Kostel je od 3. 5. 1958 kulturní památkou chráněnou státem.

V roce 1960 byly provedeny opravy omítky kostela.

V roce 1961 byly na přístavbu bočních vchodů do kostela dány okapy.

V roce 1968 po 10 letech byl průvod „vzkříšení Božího těla“ po farnosti. Po obci byly umístěny 4 oltáře, u Kubíčků č. p. 63, u Menšíků, mezi Borušákovým a JZD a na prostranství u kostela.

V roce 1969 proběhla oprava věže kostela. Věž byla opravena v kopuli, zvonice a střecha věže byly pokryty plechovými šablonami. Na slavnost „vzkříšení Božího těla“ byl opět průvod po obci.

I v roce 1970 na slavnost „vzkříšení Božího těla“ byl opět průvod po obci.

V měsíci dubnu 1971 se opravily věžní hodiny. Byly sice chodu schopné, ale bylo je třeba asi každé 4 dny natahovat, a potom ze 4 ciferníků ukazovaly jen 3. Nechyběly hlasy, aby se hodiny sundaly, díry na věži zazdily, že téměř každý občan má hodinky, že se z větší dálky stejně na věž nevidí, ale veřejný zájem zvítězil. Oprava se povedla a pohon byl na elektřinu.

V roce 1971 bylo též zhotoveno dřevěné podium pod oltář a postaven obětní stůl. Ve stejném roce byly odstraněny oltáře Panny Marie, socha Panny Marie zůstala na zděném podstavci ve výklenku bývalého oltáře. Místo oltáře svatého Václava byla do vzniklého výklenku postavena křtitelnice.

V roce 1972 dostal kostel novou krytinu a to černý eternit, který byl pro tento účel zvlášť vyroben. Kostel byl totiž kryt břidlicí a památkový úřad povolil krytinu, která by se původní nejvíce podobala.

V roce 1974 proběhla výměna celé elektroinstalace v kostele. Byly namontovány halogenové reflektory. Za hlavním oltářem nový kovový rozvaděč. Světelný i motorový elektroměr byl umístěn ve věži za varhanami. Další světelný elektroměr byl umístěn nad sakristií.

V roce 1978 byl vysvěcen ve Starém Městě na kněze Pavel Kupka, který pocházel se Starého Města. Proběhla zde tzv. primiční oslava. Dne 20. 8. 1991, po krátké nemoci ve věku 37 let, kněz Pavel Kupka zemřel. Byl pohřben v Olomouci.

Dne 25. 6. 1992 byl kostel vykraden. Z kostela byly odcizeny:

  • 2 velké obrazy křížové cesty 1. a 2. zastavení z roku 1886 od Karla Langera,
  • 8 velkých svícnů z roku 1860,
  • z křtitelnice dřevěný poklop se dvěma soškami Krista a Jana Křtitele (které vytvořil roku 1883 Alois Leide),
  • 4 sošky evangelistů, kteří soužili k okrase kazatelny z roku 1870. Z kazatelny bylo též odcizeno řezbářské dílo „piniová (borovicová) šiška“.

Odhad škody byl 52 000 Kčs, ale znalecký posudek byl 250 000 Kčs. Svatostánek byl sice poškozen, ale zlodějům se nepodařilo ho otevřít. Monstrance a ciborium s posvěcenými hostiemi zůstaly neporušeny. Do sakristie, která se nachází za hlavním oltářem, neznámí vůbec nevstoupili.

V roce 1994 byla opravena zeď kolem kostela, částečně na náklady obce a z větší části se podílel fond památek. Ve stejném roce byla do kostela zabudována zvuková aparatura za 15 000 Kč.

V roce 1995 se začalo s opravou kostela a s úpravou presbytáře, jelikož tam byla plíseň a houba a podium pod oltářem bylo shnilé. Postavily se nové podstavce pod sochou Panny Marie a svatého Josefa. Vylíčil se presbytář. Dále se nechaly zrestaurovat sochy svatého Jana a Panny Marie z pod kříže.

V roce 1996 bylo upraveno pódium v presbytáři a byl zakoupen nový koberec.

V listopadu se započalo s pracemi na odvětrávání kostela. Nejdříve se musely odvézt ze starého hřbitova nefunkční zničené kameny a staré pomníky (od r. 1962) na farní dvůr. Potom se začalo kopat kolem kostela – obvod 150 m, hloubka 1,7 m. Za pět sobot bylo vykopáno. Nejvíce pomáhali: Kašovi, p. Troják, p. Kumstát, p. Markus a p. Truhlář. Rovněž byla na druhou stranu kostela přestěhována socha Sedmibolestné Panny Marie. V listopadu bylo provedeno čalounění lavic v kostele i v kapli.

V roce 1997 proběhlo šalování kolem kostela. Betonovalo se a v říjnu byla položena dlažba kolem kostela. V říjnu se začalo s výkopovými pracemi pro kanalizaci, bylo  položeno 160 m trubek.  V kostele byly vyměněny reflektory.  Při práci kolem kostela stavebníci zjistili, že praská zeď přístavku kostela na severní straně. Po dohodě s památkáři byl přístavek zbořen.  V říjnu byly hodinářem z Kroměříže po mnoha letech znovu uvedeny do chodu věžní hodiny. V tomto roce byl též Betlém obohacen novými figurkami, které přivezl otec František ze Slovenska (staré figurky byly ukradeny v roce 1994).

V roce 1998 proběhla oprava sanktusové kostelní malé věže. Mše se v roce 1998 konaly pravidelně ve čtvrtek v 16:30 a v neděli v 9:30, přes zimu v kapli sv. Kříže.

V roce 1999 proběhla oprava velké věže a výměna krytiny. V makovici věže byla nalezena tuba s německy psanou zprávou z let 1981 a 1902. Vzácné dokumenty a fotografie byly ofotografovány a vše bylo uloženo do nového pouzdra spolu s doklady z naší doby.  Dne 28. 10. 1999 proběhla brigáda kolem kostela. Kostel obstarávala v tomto roce paní Kubíčková.

V květnu 2000 byla oplechována věž kostela. V kopuli se našel vzkaz dalším generacím a peníze.

Dne 6. 11. 2000 se konala poprvé Tříkrálová sbírka. Jejím hlavním posláním bylo upozornit na ty lidi kolem nás, kteří potřebují pomoc.  Bylo vybráno 820 Kč. Tohoto roku bylo podium v presbytáři napadené houbou a hrozilo propadnutí a zborcení. Tak se v létě celé zbouralo, což provedl pan Troják, p. Markus a p. Truhlář. Zároveň byl proveden velký úklid celého kostela.

V roce 2003 se o kostel staral pan Markus. V tomto roce proběhly opravy oplechování rýn a okapů. V kapli se vylíčila zeď.

Dne 9. 4. 2003 byly dokončeny opravy věžních hodin a zvonkohry kostela. Hodiny byly od té doby dálkově elektronicky řízeny a odbíjely čtvrt, půl, třičtvrtě a celá. Celkové náklady byly 96 000 Kč, z toho Obec přispěla 67 000 Kč.

V roce 2005 byl pořízen nový vyřezávaný betlém a dřevěný kříž.

Varhaníci farnosti:

Po 2. světové válce Josef Kaša

1955 B. Vrána jen 3 měsíce

Ochotníci z Rychnova

Jaroslav Štefek (student dojížděl z Třebařova)

1964 Jiří Kupka a Jan Kupka

1991 Ludmila Lišková

Svatá Kateřina

A kdo byla vlastně svatá Kateřina podle, které tento kostel dostal jméno? Svatá Kateřina Alexandrijská se narodila roku 287 n. l. Byla princeznou krále Kosty v Alexandrii v Egyptě. Její rodiče brzy zemřeli, a tak v paláci žila jen se služebnictvem. Stala se křesťankou díky vlivu místního poustevníka.

Už od mládí se vyznačovala neobyčejnou vzdělaností, mravními cnostmi, velkou zvídavostí, výřečností, odvahou, statečností a na její původ nezvyklou pracovitostí a také přitahovala pozornost svou krásou.

Veřejně protestovala proti uctívání pohanských bohů a samotného císaře Maxentia vyzvala, aby se vzdal pohanství a obrátil se na křesťanskou víru. Císař ji postavil před 50 předních učenců a filosofů, kteří se jí snažili křesťanství rozmluvit. Ačkoliv jí bylo pouhých 18 let, dokázala všechny jejich důvody vyvrátit a obrátila je na křesťanskou víru. Za to je nechal císař všechny zaživa upálit.

Císař byl natolik fascinován její osobností, že ji nabídl místo po svém boku, ona ho však odmítla s odůvodněním, že se již zaslíbila Kristu. Rozzuřený vládce ji proto dal mučit.  Nechal připravit mučící stroj ze 4 kol s hřeby, který ji měl rozdrtit. Kateřina prosila Boha, aby ten mučící mlýn zničil. Byla vyslyšena. Stroj se roztrhl a zahubil přitom čtyři tisíce pohanů. Tento zjevný div způsobil v přítomném lidu ohromný úžas a mnozí uvěřili v Krista. Císař byl natolik rozčílen, že dal okamžitě Kateřině setnout hlavu.

Místo krve vytékalo z jejího těla mléko. Proměna krve v mléko byla vnímána jako důkaz neviny a svědectví čistoty popraveného.

Ostatky jejího těla byly odneseny na horu Sinaj v Palestině. Na tomto místě nalezneme v dnešní době klášter, který byl roku 530 vybudován císařem Justiniánem I.

 

Svatá Kateřina se tak stala symbolem čistého a nezkaženého mládí a patronkou studentů, učitelů, mladých dívek, filozofů, ošetřovatelek, námořníků, kolářů a několika dalších řemeslných profesí.

Pranostiky pro tento den:

  • Chodí-li svatá Kateřina po ledě, bude svatý Štěpán plavit koně.
  • Zelí naložené na svatou Kateřinu platí za nejlepší.
  • Kateřina na ledě, Vánoce na blátě.
  • Na svatou pannu Kateřinu, sluší se schovati pod peřinu. Nezbývá než doplniti tuto moudrou radu:

„Přikryj nohy, přikryj tělo, přikryj taky bradu!

Potom hezky potichoučku sfoukni všechny svíce

a pamatuj, že dvě těla tepla dají více!“

01.02 Kaple Povýšení svatého Kříže

Na hřbitově u kostela se nachází barokní kaple zasvěcená sv. Kříži z roku 1728. Zděná z kamene, stavba je hladká, půlkruhová, zakončená zvlněným průčelním štítem. Původní výzdoba byla – oltář barokní, původní baldachýn nesený anděly, kamenné figurky z 18. století. Kaple je podsklepená, v kryptě jsou uloženy kosti z vykopaných hrobů. Krypta není přístupná. Kaple je součástí hřbitovní zdi obklopující kostel. Stejně jako kostel a kaple je i hřbitovní zeď památkově chráněna a zapsána v seznamu památek.

V roce 1946 kaple sloužila jako márnice. Hřbitov kolem kostela byl v roce 1946 už téměř přeplněn. Hrobař při kopání v hloubce jednoho metru nacházel rakev, pod ní byla druhá i třetí a plno kostí. Pod celou hřbitovní kaplí byl sklep a nahlédlo-li se do okýnek, byl plný kostí. Kosti tam byly srovnány i do hraniček.

Na zdejším hřbitově neodpočívá žádná významná osobnost. Je zde ale místo, a sice na východní straně hřbitova, hned u zdi za sakristií, kde je pochováno několik ruských zajatců, kteří byli za 2. světové války na práci na velkostatku a kde také zemřeli. V tomtéž místě, je pochována řada nemluvňátek, která se narodila v posledních dvou letech 2. světové války v táboře v Dětřichově. V tomto táboře, který tam byl nově vybudován za 2. světové války, byly umístěny mladé ženy polské, ukrajinské a ruské národnosti, na kterých byly konány pokusy s umělým oplodňováním. Velká většina těchto dětí zemřela během několika týdnů. Zpočátku byly pochovávány na zdejším hřbitově, později přímo na nově založeném lesním hřbitůvku v blízkosti tábora. Záznamy o porodech a úmrtích byly ve zvláštním svazku matričním na faře ve Starém Městě v roce 1946. Nevíme, zdali bylo děkanovi páteru Josefovi Dočkalovi nařízeno zapisovat narození a úmrtí těchto nešťastných dětí do zvláštní knihy, nebo to činil ze své vlastní vůle, ale zřejmé je, že český člověk nebyl pro Němce člověkem. Nebylo důstojné „pravých Němců“, aby na stejných listech matričních knih byla zapisována nemluvňátka matek slovanského původu, které byly v tomto smutně proslulém nacistickém lágru.

V roce 1961 proběhla oprava kaple. Kaple byla vyklizena, sloužila totiž v poslední době  jako márnice a skladiště. Podlaha byla zvednuta, zabetonována, opravil se oltář a přenesly se 2 lavice z kostela do kaple.

V roce 1970 v měsíci září a říjnu se uskutečnily 2 brigády občanů na starém hřbitově okolo kostela. Byli to většinou traktoristé JZD, kteří odklízeli staré náhrobní kameny ze hřbitova. Mnohé hrozily zřícením, hroby nebyly stejně udržované, a tak náhrobky z bezpečnostních důvodů byly likvidovány. Zůstaly jen pomníky Čechů, postavené na tomto hřbitově po roce 1945 a několik pomníků Němců, o jejichž údržbu bylo postaráno, např. hrobka F. Kluga u vchodu do kostela. Úklid se dělal též v rámci biřmování, které bylo konáno v naší obci v sobotu 27. 10. 1970, též pro věřící ze sousedních obcí. Okolí hřbitova a kostela bylo proto podrobeno generálnímu úklidu.

Věřící v roce 1989 provedli generální opravu kaple. Byly uskutečněny výrazné úpravy interiéru (výzdoba – u stěny stojí oltář, mensa je kamenná, nad ní oltářní ozdoba), které umožnily vzhledem k temperování prostor, sloužit bohoslužby v zimním období v kapli. Zevnějšek byl změněn také velmi výrazně, byla opravena střecha, krytina – tmavý eternit, okna byla dřevěná, sklo obyčejné, klempířské práce a nová fasáda.

Dne 25. 11. 1989 byla kaple po opravách svěcena. V zimním období zde byly bohoslužby a topilo se tu.

V roce 2005 byl pořízen svatostánek do kaple.

 

01.03 Boží muka

Proti bývalému hostinci u č. p. 68 u Dětřichova, se nachází čtyřboká zděná muka s dvěma výklenky na každé straně, nad střechou je zlomek kamenného kříže.  V roce 2019 byla muka zachráněna a opravena dobrovolníkem panem Smolíkem.

Traduje se o nich typicky tmářská pověst. Je prý zde pochovaná dívka, která zemřela krátce na to, když ze vzdoru odmítla jíti k velikonoční zpovědi. Pro tento „hrozný“ skutek nemohla být pochována na hřbitově.

 

01.04 Fara

Je to pravděpodobně jedna z nejstarších budov Starého Města. Starobylá poschoďová budova č. p. 4 přímo na rohu křižovatky silnic do Třebařova a do Radišova, stojí naproti kostelu. Jedná se o barokní budovu, která je zmiňována již v roce 1486. V roce 1550 přešla pravděpodobně do rukou protestantů, neboť jak kostelní knihy svědčí, byl zde v roce 1603 pastor Jakub Pellio, ale roku 1625 přešla zase fara zpět ke katolické církvi. Fara má přilehlé hospodářské budovy.

V roce 1946 zde byla v archivu uložena nejstarší matriční kniha s prvními zápisy z roku 1632. V 1. patře na faře, v sále v roce 1946, visely portréty farářů, kteří zde působili. Byl zde též umístěn farní archiv a knihovna. Historie farnosti byla zachycena ve farní kronice.

V roce 1964 proběhla výměna 9 oken na faře, dle povolení státní památkové péče, venkovní 6-tabulková, vnitřní 4-tabulková. Jinak byl styl zachován. Nátěr venkovní byl hnědý, vnitřní světlý krémový.

V roce 1966 byla stará vrata do dvora fary nahrazena novými.

V roce 1969 se na faře dělal vodovod.

Koncem dubna 1971 byla zahájena další etapa výměny oken na faře a provedena nová omítka celé budovy.  Fara je budova chráněna památkovým úřadem, který schvaluje opravy. Fasáda musela zachovat původní tvář i barvy. Památkový úřad na opravu nepřispěl, ale dohlížel.

V roce 1977 byla fara obsazena nájemníky rodinou Steffanovou a rodinou Vašíčkovou.

V roce 1982 se na faru nastěhoval bývalý duchovní správce p. František Pokorný, jako důchodce (silná cukrovka), spolu s ním se nastěhovali manželé Mazánkovi, kteří se o něho starali. V roce 1984 p. Pokorný zemřel.

Na faře v roce 1989 byla vyměněna břidlicová krytina za eternitovou a provedeny výměny okapových žlabů a svodů.

V roce 1994 byla znovu vybudována zeď kolem farní zahrady (stará se musela z bezpečnostních důvodů zbourat).

Do roku 1995 fara sloužila pár let jako skladiště pro Muzeum Moravská Třebová, byl tu uskladněn starý nábytek. Za pronájem bylo zaplaceno 12 000 Kč, v srpnu si nábytek odvezli.

V roce 1998 se začalo s opravou fary. Obec uvolnila 20 000 Kč na opravu s podmínkou, přijmout tam nájemníky. Bylo upraveno přízemí k obývání, opravena elektřina. Od května tu bydleli Minářovi.

V létě 1999 byla vyčištěna studna na zahradě fary hluboká 5,30 m.

Od ledna 2006 byla budova prázdná, neobyvatelná a chátrala čím dál víc. Na jaře sem otec Šebestián umístil bezdomovce. Otec Šebestián pracoval s mládeží a věnoval se především bezdomovcům. Jeho iniciativou a zásluhou bylo znovu zprovoznění fary. Začal ji společně s bezdomovci upravovat k bydlení. V přízemí přidělali novou koupelnu a WC a opravili starou koupelnu. Tím vznikly dvě bytové jednotky (garsonka a byt 1+1). Místnost (bývalé skladiště) si upravil Petr Šilka, garsonku obývala p. Ptáčková s dcerou, byt 1+1 obsadili staří manželé Rumanovi, po 3 měsících si je vzal syn k sobě do Svitav a byt obydleli manželé Hajští z Boršova se dvěma hluchoněmými dětmi. Vzhledem ke stále rostoucí potřebě získání přístřeší pro lidi v nouzi, se otec Šebestián rozhodl pro další úpravy v patře. Byla přistavěna kuchyňská linka, koupelna a WC pro rodinu se 3 dětmi. Pro farnost zůstaly 3 místnosti.

V roce 2007 žilo na faře 19 lidí - Kováčovi, Hajští, Štefkovi.

Dne 1. 1. 2009 se narodila na faře holčička, která byla zároveň prvním občánkem okresu. Osobně ji přišel navštívit hejtman pardubického kraje pan Radko Martínek, při této příležitosti si pan hejtman prohlédl faru a viděl, jak se otec Šebestián stará o lidi v tísni.

V roce 2010 se na faře udělaly nové přípojky vody a nová kanalizace. V patře se kompletně vybudovala nová koupelna, WC a kuchyňka.

V roce 2011 byla zřízena další obytná místnost včetně sociálního zařízení ze stodoly. Na zahradě byla postavena obytná buňka (dar p. Konečného, původně sloužila jako obchůdek na sídlišti Západní v Moravské Třebové).

V roce 2015 bylo restaurováno ostění brány na faře.

 

01.05 Sousoší Kalvárie

Rokokové sochy z pískovce  z roku 1771. Sochy měří 340 cm a kříž 480 cm. Sousoší Kalvárie je tvořeno středním křížem a dvěma sochami světců po stranách – sv. Jan Evangelista a Panna Marie. Kříž se skládá se stupňovitého hranolového podstavce s bočními volutovými křídly a nápisem na přední ploše, který je ukončen profilovanou hlavou. Na ní navazuje nízký soklík a štíhlý pylon ve tvaru komolého jehlanu s reliéfním znázorněním nástrojů Kristova umučení. Celek je zakončen vlastním křížem s ukřižovaným Kristem. Po obou stranách jsou, na bohatě zdobených podstavcích s rostlinnými motivy ukončených profilovanou římsou, ztvárněny postavy Panny Marie
a sv. Jana Evangelisty.

Původně bylo sousoší Kalvárie u ohradní zdi kostela, naproti budovy fary. V roce 1997 bylo zubožené sousoší zrestaurováno Martinem Kovaříkem, akademickým sochařem a přemístěno na hřbitov u kostela, za 2. světové války totiž značně utrpělo.

 

01.06 Socha sv. Jan Nepomucký

Barokní socha z jemnozrnného pískovce je datována 15. 5. 1716, autorem je Anton Stelzl (dle nápisu na zadní str. soklu) o celkové výšce 570 cm (výška postavy je 210cm). Celá skulptura je tvořena stupňovitým, bohatě reliéfně zdobeným podstavcem se sochou sv. Jana Nepomuckého v mírně nadživotní velikosti. Na základových blocích s profilovou krycí deskou spočívá štíhlý hranolový podtavec s nápisem a reliéfy, ukončený širokou profilovanou hlavou. Na ní stojí bohatě zdobený stlačený sokl s rostlinnými motivy a čtyřmi hlavičkami andílků na nároží. Socha sv. Jana Nepomuckého v panovnickém rouchu má hlavu mírně nakloněnou vzad a k pravému rameni, s pravou nohou mírně pokrčenou. V náručí drží kříž s Kristem a palmovou ratolestí, okolo hlavy je svatozář s pěti hvězdami. Figura světce stojí na obláčcích s hlavami andělů. Nápis v kartuši vpředu: HONORI-VALEDICENTI-IES Vc MARIAE-SANCTO IOANNI-NEPOMVCENO-EXTRVI FECIT-ANTONIVSAVG-BRAMER-LOCICVRATUS-ANNO 1716-DIE 15 MAY.

Původně se nacházela socha u ohradní zdi kostela naproti faře.  V roce 1997 byla zrestaurována Martinem Kovaříkem, akademickým sochařem a přemístěna na náves vedle hasičské zbrojnice.

 

01.07 Socha sv. Rocha

Stála na východním cípu zahrady č. p. 62 naproti zdravotnímu středisku. V roce 1998 byla zrenovována (opravena chybějící ruka) a kvůli potřebě uvolnit pozemky k novostavbám, byla přesunuta přes silnici a umístěna vedle zdravotního střediska.

 

01.08 Socha sv. Floriána

Ve výklenku domu č. p. 65 Dědičné rychty. V roce 2016 se socha dočkala ztracené hlavy, celková rekonstrukce sochy stála 27 000 Kč.

 

01.09 Socha sedmibolestné Panny Marie

Z roku 1812 stála původně na levé straně v ulici na Kolberk mezi č. p. 163 a č. p. 195, kde se nacházel židovský hřbitov, který byl po válce zničen. V roce 1981 byla přemístěna ke kostelu. V roce 1996 při opravách kostela byla přemístěna od kostela k hřbitovní zdi vedle brány.

 

01.10 Kříž u kostela

Barokní kříž z pískovce a litiny je z roku 1822 o výšce 430 cm. Nachází se u hlavní brány ohradní zdi Kostela sv. Kateřiny. Na štíhlém stupňovitém hranolovém podstavci spočívá zdobený litinový kříž s korpusem Krista. Na přední ploše podstavce postava sv. Kateřiny. Na bočních plochách jsou reliéfy sv. Martina a sv. Floriana. Na přední ploše soklu je nápis „ Martin Winkler ANNO 1822“. ANNO znamená léta páně V roce 1997 byl kříž zrestaurován Martinem Kovaříkem, akademickým sochařem.

 

01.11 Kříž u hřbitova

Z roku 1887. Stojí na mezi před novým hřbitovem u silnice na Moravskou Třebovou naproti domu č. p. 291. Na přední desce je nápis:

Erichtet zur Ehre Gottes im Jahre 1887

(Překlad: Postaveno ke cti Boží v roce 1887)

 

01.12 Kříž u sportovního areálu

Z roku 1812. Stojí u silnice směrem na Třebařov v zahradě domu č. p. 114 naproti sportovnímu areálu.

 

01.13 Kříž u Jessgrowe

Z roku 1797 Florian Penka. Kříž stojí na pozemku firmy Jessgrowe, která uzavřela s obecním úřadem smlouvu v roce 2003 na bezplatný pronájem na 100 let. V roce 2003 proběhla oprava, stále celkem 95 000 Kč. Obec získala příspěvek od státu ve výši 50 000 Kč, firma Jessgrowe přispěla částkou 20 000 Kč, zbytek doplatila obec. Kříž byl na své místo usazen v měsíci říjnu.

 

01.14 Jubilejní památník knížete Jana II. z Lichtenštejna

Památník z roku 1898 se nachází východně od Sušic za železničním přejezdem, asi 15 m od okraje lesa. Má stejný tvar jako ostatní památníky na panství Moravská Třebová. Jedná se o obdélníkovou desku s šikmo okosenými horními rohy. Na přední straně kamene je zahloubena srovnaná plocha ve tvaru šestiúhelníku, souměrného podle svislé osy. Původní německý nápis v této ploše byl bohužel neznámým pachatelem přebroušen a nahrazen nápisem „Věrnému příteli Danovi 1990-2004“.

Dne 12. listopadu 1898 oslavil kníže Jan II. z Lichtenštejna 40. výročí svého panování. Při příležitosti tohoto jubilea se pořádaly četné bohoslužby a slavnosti. Na vybraných místech lichtenštejnských lesních revírů byly vysazeny jubilejní háje, čítající 20 dubů letních, 20 dubů zimních a 18 dubů červených. Počet 58 dubů vyjadřoval věk knížete, 18 dubů červených jeho věk v den nástupu panování. 40 dubů letních a zimních symbolizovalo počet let jeho panování. V každém jubilejním háji vybudoval lesní personál jubilejní památník. Byly to nejčastěji kamenné desky, zasazené do jakýchsi „mohyl“ z neopracovaných kamenů nebo navršených ze zeminy. Na deskách byl vyryt český, německý nebo latinský nápis.

Budování památníků v lesích nebylo náhodou. Kníže Jan II. se velmi zajímal o lesnictví a chov zvěře. V roce 1898 založil Lovecko-lesnické muzeum na Úsově. Stavění pamětních kamenů a výsadbu jubilejních dubových hájů inicioval knížecí lesní rada Julius Wiehl, od roku 1897 ústřední ředitel lichtenštejnských lesů se sídlem v Olomouci.

V roce 1908 se kníže dožil dalšího významného jubilea – 50 let své vlády. K některým pamětním deskám byla v té době doplněna dodatková tabulka s krátkým nápisem, připomínajícím další jubileum. V řadě případů však byl dodatečný text přitesán na původní desku pod první nápis. V blízkosti památníků bylo také toho roku vysazeno dalších 10 dubů.

V listopadu roku 1918 panovala již zcela jiná politická atmosféra. Krátce předtím vznikla Československá republika a kníže začal být vnímán jako představitel starých rakouských pořádků. Na další dodatkové tabulky a jubilejní duby k 60. výročí vlády tak nebylo ani pomyšlení. Ani situace v roce 1928 nebyla příznivější a památníky tak již nebyly nijak doplňovány.

Ve 20. letech 20. století proběhla v Československu první pozemková reforma, při níž Lichtenštejnové přišli přibližně o 60% všech pozemků a také o některé zámky (např. Koloděje nebo Kostelec nad Černými lesy).

Jan II. z Lichtenštejna, suverénní kníže a vládce domu Lichtenštejnů, vévoda opavský a krnovský, hrabě z Rietbergu, rytíř řádu zlatého rouna etc., zemřel 11. února 1929 na zámku Valtice. Pohřben byl v lichtenštejnské rodinné hrobce ve Vranově u Brna. Lesní památníky jsou jedny z památek, které dodnes připomínají dlouhou vládu tohoto moudrého panovníka.

 

01.15 Nový hřbitov

Po 2. světové válce na únorovém zasedání v roce 1946 bylo jednáno o zřízení nového hřbitova, protože dosavadní už nevyhovoval.

V roce 1958 započala stavba hřbitova, pracovalo se na ní brigádně. V roce 1960 byla stavba dokončena, cena celého díla byla 150 000 Kčs.

Dne 18. 2. 1961 byl nový hřbitov otevřen a na starém hřbitově se přestalo pohřbívat. Byl zde v ten den pohřben 1. občan Karel Tichý z Radišova  (který tragicky zemřel). Byl pochován v jižním pravém rohu hřbitova. Druhý a další nebožtíci byli pochováváni při severní zdi hřbitova. Mezi občany bylo diskutováno, zda hřbitov vysvětit nebo ne. K oficiálnímu vysvěcení, ale nedošlo a každý hrob byl posvěcen jednotlivě při pohřbu, protože hřbitov byl určen pro všechny.

V sobotu 15. 4. 1961 se sázeli na hřbitově stromy – červenolisté javory. Na brigádě bylo jen 8 lidí.

V Akci Z 1984 se postavilo parkoviště pro auta u hřbitova v hodnotě 41 000 Kčs.

Pan Stanislav Pastýř nechal postavit v roce 2003 vlastními náklady kapličku na místním hřbitově. Kaplička není vysvěcená.

V roce 2016 Krajská hygienická stanice Pardubického kraje zakázala pohřbívání. Podle závěrů předložené zprávy o hydrogeologickém průzkumu území veřejného pohřebiště v obci jsou zemní vrstvy území pohřebiště tvořeny převážně jíly s malým podílem písčité frakce a neobsahují karbonáty, usnadňující proces rozkladu ostatků. Úroveň hladiny podzemní vody je ve větší části pohřebiště méně než 1 m pod terénem a podle zákona musí dno hrobu ležet nejméně 0,5 nad hladinou podzemní vody.

V roce 2016 proběhla oprava zídky a vstupních pilířů na hřbitově za 242 000 Kč.

V roce 2019 proběhlo odvodnění hřbitova, projekt navrhl pan Jan Stojaspal, stavební práce provedla firma AVJ – STAVBY s.r.o. Svitavy, vše za 1 485 000 Kč, technický dozor provedla Agroprojekce Litomyšl. Výsledek provedeného odvodnění byl bohužel negativní, tzn. povolení k pohřbívání obec prozatím nedostala.

 

01.16 Požární zbrojnice a obecní úřad

Dřevěná věž se zvláštní helmicí, která soužila jako sušárna na hasičské hadice. Byla postavena v roce 1927 a vysvěcena v roce 1928. Před 2. světovou válkou zde bydlel Conrad Emanuel a Steidl Josefa.

Obecní úřad zde byl až po 2. světové válce, kdy se sem přestěhoval dne 15. 3. 1946.

V roce 1982 proběhla rekonstrukce budovy, přistavěla se budova MNV  a vybudovala se nová obřadní síň.

V roce 2000 proběhla výměna oken na obecním úřadě.

V roce 2003 byly provedeny opravy hasičské zbrojnice – nahozeny spodní zdi, vymalováno, natřena věž a opraven nájezd do zbrojnice.

V roce 2012 byla původní zbrojnice rozšířena o přístavbu a dne 1. 12. 2012 proběhlo slavnostní otevření nově opravené hasičské zbrojnice. Přítomni byly i hejtman Pardubického kraje pan Radko Martínek a hosté z holandského Vlardingenu a německého Staufenbergu (partnerská města Moravské Třebové). Místní hasiči si požární zbrojnici i s věží, která do daleka svítí červeně, opravili svépomocí, odpracovali tu 6000 brigádnických hodin. Otec Šebestián ji posvětil.

V roce 2013 bylo usazeno plastové okno na obecní úřad místo druhých, nepoužívaných, vstupních dveří.

V roce 2016 byl vybudován bezbariérový přístup do budovy obecního úřadu za částku 224 728 Kč. Za tuto částku bylo firmou Stavební vodohospodářská Moravská Třebová vyrobeno a namontováno schodiště se zábradlím a rampou z ocelových profilů a pozinkovaného plechu včetně 5 schodnic. Dále byly osazeny zahradní obrubníky pod rampou, rozprostřena geotextilie s kačírkem. Projektovou dokumentaci zhotovil v roce 2015 Ing. Libor Kocum. Touto investicí došlo k navýšení ceny budovy obecního úřadu s hasičkou na 3 391 038 Kč.

V závěru roku 2017 provedla firma Luboš Němec z Radišova úpravu značně zdevastované parkovací plochy a chodníku před obecním úřadem. Plocha navazuje na část nově opraveného chodníku z Kolberku. Cena veškerých zemních a stavebních prací u obecního úřadu byla 399 171 Kč včetně 21 % DPH.

V roce 2018 proběhla oprava kopule hasičské věže a výstavba školicí místnosti pro hasiče, náklady ve výši 2 223 000 Kč, dotace 1 402 000 Kč. Dobrovolní hasiči oslavili 140 let od založení sboru, přítomným občanům a hostům byl zpřístupněn prostor nové školicí místnosti. Zhotovitelem akce byla firma BEHOS CZ s.r.o. Moravská Třebová, technický dozor provedl Ing. Tomáš Kolkop.

V roce 2018 byly na úřadě elektrické přímotopy vyměněny za plynové topení, akci provedl Richard Veselý z Křenova. Cena za realizaci byla 200 000 Kč.

V roce 2019 obec započala s opravou horního patra obecního úřadu, důvodem byla nevyhovující elektroinstalace a zastaralý rozvaděč, dále byla provedena oprava omítek a výmalba, zatrubkování datových kabelů, pořízena nová svítidla, provedena výměna PVC. Cena za 1. etapu oprav byla 652 000 Kč.

 

01.17 Škola

Obecná škola je doložena v roce 1848. V roce 1892 byl velký úbytek dětí, protože Radišov postavil vlastní novou školu.

V roce 1898 byla postavena nová škola č. p. 64 u příležitosti 50letého výročí vlády Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. z úřadu moci Frd. Peer – císařský a královský hejtman, Gfd. Hackenberg – císařský a královský školní inspektor. Byla postavena na náklady obce za 56 000 korun nová trojtřídní národní škola. Dne 28. 8. 1898 byla slavnostně vysvěcena. Stála na křižovatce silnic a cest na západ od kostela. Na stejném místě stála stará školní budova č. p. 68. Z ní bylo při stavbě nové školy použito ve dvorním traktu několika kamenných futer, z nich jedno mělo letopočet 1867. Škola byla poschoďová, orientovaná hlavní frontou, dlouhou 29 m přesně k jihu. Měla kromě bytu pro správce školy 4 místnosti pro třídy a 5 jiných místností, ve kterých byl umístěn kabinet, šatna a jiné. 

Dne 4. 7. 1891 byla škola bezkonfesijní.

V roce 1900 se škola uvádí jako trojtřídní národní škola, stejně jako v roce 1911 a v roce 1924 jako čtyřtřídní. Později v roce 1935 zde působila i dvoutřídní zimní zemědělská škola.

V květnu 1902 byl vydlážděn průjezd okolo školy, náměstí, příchod ke kostelu na severní a jižní straně.

Před 2. světovou válkou zde bydlel Mulich Joh. V roce 1945 ve škole bydlela skupina studentů a studentek brněnských škol, pomáhajících při žních.

Po 2. světové válce byl řídícím školy Josef Kumstát v té době 30letý. Dostal se do Starého Města podle jeho vyprávění takto: „Mladí učitelé se měli sami dobrovolně hlásit do pohraničních obcí. Při pohledu na panorama Starého Města a na školu jsem se pevně rozhodl, že zde budu učit a nechal jsem se zapsat.“

V roce 1945 zde komisař uskladnil různé věci, které byly zabaveny u Němců. V místnosti se zvláštním vchodem na východní straně byla za Němců obecní kancelář, která zůstala v roce 1945. Dne 15. 3. 1946 byla přestěhována do budovy č. p. 145 (současný obecní úřad).

Dne 18. 8. 1945 bylo třeba dát školu do pořádku – opravit rozbitá okna, vymalovat, škola se otevřela 4. 9. 1945. Před školou promluvil ředitel měšťanské školy z Moravské Třebové Miloslav Svoboda a slib věrnosti osvobozené vlasti přečetl Josef Kumstát. Odpoledne toho dne hudba Františka Strnada vesele vyhrávala před školou, ve 14 hodin byl průvod obcí. Děti byly pohoštěny ve třídě a v sále U Kupsů pokračovala oslava veselou taneční zábavou.

K 1. 9. 1945 bylo zapsáno celkem 23 dětí do 1. – 5. postupového ročníku, z toho 4 děti německé národnosti (děti ze smíšených manželství a děti antifašistů). Jako druhá učitelská síla byla zde ustanovena učitelka Anna Nezbedová z Radnice na Litovelsku, ale už 18. 9. 1945 byla přeložena do Bludova. Obě třídy byly staženy v jednu. Ručním pracím a domácím naukám vyučovala Ludmila Kumstátová, manželka řídícího školy a to ještě na obecných školách v Radišově, Dětřichově a Petrušově.

Dne 1. 10. 1945 odešel Josef Kumstát na pětiměsíční vojenskou presenční službu a vyučování třídy převzala jeho manželka. Nová učitelská síla přišla až 5. 11. 1945, a to učitel Josef Partyš, rodák z Borotína, okres Moravská Třebová a 6. 11. 1945 učitelka Marie Staňková, rodačka z Bačova, okr. Boskovice, která byla pověřena zatímně správou školy. Počet dětí do té doby už vzrostl na 45 žáků, protože českých rodin stále a stále přibývalo.

12. 11. 1945 byla ustanovena místní školní rada.

Koncem roku 1946 byla silná dvojtřídní škola, díky přicházejícím osídlencům. Docházka byla dobrá, ovšem v období pilných polních prací zůstávali doma někteří starší žáci, aby pomáhali v práci svým rodičům. Do Měšťanské školy a gymnázia (5 žáků) se dojíždělo do Moravské Třebové.

Popis školy z roku 1946. Levá polovina přízemí měla jednu místnost, která byla ve starých plánech zapsána jakožto byt pro školníka, v roce 1946 sloužila jako šatna. Další místnost, která byla poměrně malá, měla šířku jako chodba, měla stará kachlová kamna se sporákem. Byla to kdysi školní kuchyně, v roce 1946 se nepoužívala. Další dvě místnosti používala od 2.9.1946 pro 35 dětí, první hračky si děti přinesly z domu. Ve větší místnosti měli Němci poradnu pro matky a kojence. V přilehlé malé místnosti se zazděným oknem byl obecní archiv a ohnivzdorná pokladna. V 1. poschodí byly tři třídy, kabinet, jedna menší místnost a záchody.

Mateřská školka zahájila provoz 1. září 1946. Byla umístěna do dvou volných místností národní školy dole v přízemí. Němci měli mateřskou školu před válku ve správní budově letiště, a když museli před koncem války budovu předat vojsku, zrušili školu a nábytek uskladnili na půdě. První učitelkou byla ustanovena Danuše Kvapilová, dcera obecního tajemníka Adolfa Kvapila. Učila druhý rok, ve školním roce 1945 – 46 učila na mateřské škole v Usobrně. Správcem školy byl ustanoven Josef Kumstát, řídící učitel, protože správa obecné a mateřské školy byly sloučeny. Mateřská škola byla provozována v době 8:00 – 11:00 a 13:00 – 15:00.

Na jaře 1947 dostala obecná škola od státu 20 000 Kčs jako válečnou náhradu za škody na budově. Z těchto peněz byly provedeny různé opravy jako dlažba dvora, oprava dřevníků, obnova záchodové jímky na dvoře a vodovod do bytu řídícího učitele.

Počet žáků v tomto roce odpovídal organizaci trojtřídky. Byla proto podána žádost k Zemské školní radě do Brna o zřízení 3. třídy. Žádost, ale byla zamítnuta s tím, že není dostatek učitelů. V první třídě bylo 40 žáků při dvou ročnících a v 2. třídě 46 žáků při
3 ročnících.

Dne 1. 9. 1948 byl schválen nový školský zákon, který mimo jiné stanovil, že v obcích bez měšťanské školy, dostala škola nový název „Škola národní“. Správci škol všech typů dostali stejný titul: ředitel.

Dne 11. 5. 1948 se konalo ve škole povinné očkování všech žáků proti záškrtu.

Dne 14.11.1948 bylo založeno sdružení rodičů a přátel školy.

Den 27. 5. 1949 byla žáky školy provedena prohlídka mandelinek na bramborových polích. Výsledek byl negativní.

V lednu 1949 provedli žáci školy sbírku na „Jiráskův fond“. Vybrali 1 505 Kčs, které byly odeslány do Prahy na vybudování všech spisů Aloise Jiráska a poté byly umístěny do všech obecních knihoven v celé republice zdarma.

V létě 1949 byl o prázdninách 6. 7. – 30. 8. zřízen Žňový útulek, který nahrazoval mateřskou školu.

Od 1. 9. 1951 byli staroměstští žáci střední školy převedeni z Moravské Třebové do újezdu střední školy v Třebařově. Stalo se to na žádost ředitele střední školy v Třebařově Ladislava Šépky. Hrozilo jim uzavření IV. třídy pro malý počet dětí. Třebařovská škola měla jinak dostatek vhodných místností. Naproti tomu školy v Moravské Třebové byly přeplněny a musely se tam vyučovat některé třídy na 2 směny. MNV ve Starém Městě se změnou školního újezdu souhlasilo. Ulevilo se tím i autobusové dopravě směrem do Moravské Třebové, protože tento úsek cesty byl vždy ráno přeplněn cestujícími. Autobusové spojení do Třebařova bylo nově upraveno tak, aby vyhovovalo dětem.

V roce 1954 byl postaven drátěný plot okolo školního políčka.

Dne 7. 2. 1975 se v Dětřichově zavřela ZŠ a 15 žáků bylo převedeno do Starého Města. S nimi přišel i jejich dosavadní ředitel Jaroslav Kotal. Počet dětí ve Starém Městě tak stoupl na 88. Byla vytvořena dohoda že ŽS bude mít od 1. 9. 1975 jen 4 ročníky, vyšší ročníky budou v Třebařově. Tzn. škola byla trojtřídní. Ředitelem byl jako dosud Josef Kumstát a dále zde učila manželská dvojice Věra a Jaroslav Kotalovi, kteří prozatím bydleli v Moravské Třebové. Učitelka Marie Ježová přešla na ZŠ v Dlouhé Loučce.

Dne 1. 8. 1976 odešel do starobního důchodu ředitel Josef Kumstát, který zde působil od srpna 1945. Jeho nástupcem se stal Jaroslav Kotal.

V roce 1977 byla dokončena fasáda na budově ZŠ v hodnotě 120 000 Kčs.

V roce 1979 už se začal používat název Základní škola, do té doby to byla Základní družstevní škola.

Od 1. 9. 1979 měla škola o jednu třídu víc a to pobočku při první třídě. Bylo zapsáno 40 prvňáčků, a tak byly povoleny 2 první třídy. 1. A měla jen 16 žáků, protože byla umístěna provizorně v menší místnosti – ve školní jídelně a 1. B měla 24 žáků. Celkový počet žáků k 1. 9. 1979 byl 114 (Staré Město 78, Radišov 9, Dětřichov 12 a Borušov 15.)

Nad školou mělo patronát JZD, vozilo děti družstevním autobusem na divadelní představení do Olomouce. V listopadu a prosinci 1979 zakoupilo JZD po 6 týdnů za sebou vždy 2 hodiny na zimním stadionu v Moravské Třebové v hodnotě 3 000 Kčs.

Tradicí se stala soutěž v dětské kresbě a ve slohové práci na téma: Co víš o JZD. V roce 1979, proběhl již 3. ročník. Komise vždy ohodnotila 3 kresby a 3 slohy a vítězové byli umístěni na nástěnkách v obci nebo přímo v kancelářích JZD. Vítězové dostávali knihy s věnováním a všichni účastníci cukroví.

V roce 1982 již čtvrtým rokem jezdili žáci ZŠ do školního bazénu na II. ZŠ v Moravské Třebové, výcvik byl 1x týdně a trval vždy 3 měsíce.

V roce 1983 pionýři nasbírali v historii školy největší množství papíru a textilu 10 681 kg a 72 kg léčivých bylin. V tomto roce MNV přidělil prostor v místnostech bývalého pohostinství, kde pionýři dostali svoji první klubovnu a nemuseli se scházet jen v budově školy.

Od 1. 9. 1983 chodilo do ZŠ celkem 136 žáků. Je to nejvyšší stav žactva v historii celé školy. Do školní družiny chodilo 62 žáků. Odešla učitelka A. Steffanová do ZŠ Třebařov.

Dne 8. 7. 1984 se usadil na komíně ZŠ roj včel. Roj se pustil do komína a odtud do kuchyně. Včely byly obaleny sazemi a kam sedly, zanechávaly černé stopy. V komíně to dlouho hučelo jako v úlu. Po několika dnech roj zmizel.

V roce 1984 přišli do ZŠ noví učitele Dana Cupalová a Jan Honek, do školní družiny nastoupila Zdena Součková, dálkově studovala na SPGŠ v Litomyšli. Dále na místo školnice nastoupila Květa Sekáčová, místo paní Ludmily Havránkové, která skončila ze zdravotních důvodů.

Ve škole byla 2 oddělení školní družiny (první 33 žáků Zlata Weberová a druhé 31 žáků Zdena Součková).

Zájmový kroužek leteckých modelářů vedl Karel Vavřín, střelecký kroužek L. Valenta, kroužek dovedných rukou J. Měcháčková.

Žáci školy pilně cvičili na spartakiádu. Žáci 1. a 2. třídy trénovali kouzelné cvičení s draky, 20 cvičenců a 7 náhradníků. Žáci 3. a 4. třídy trénovali sestavu se stuhami, 16 děvčat a 5 náhradnic. Mladší žáci 1. a 2. třídy trénovali skladbu s tenisovými raketami, která patřila svou technikou k největším skladbám, 16 žáků a 4 náhradníci.

Ředitel Jaroslav Kotal se odstěhoval v roce 1985, na jeho místo nastoupila Alena Tlustošová a místo učitelky Věry Kotalové nastoupila Jolana Šindelářová.

Od školního roku 1986/87 nastoupila do ZŠ jako vychovatelka Ludmila Šimečková.  Ještě v průběhu měsíce září byla přeřazena na základě potřeby školy a v souvislosti se zahájením dálkového studia učitelství na místo učitelky.

Od září 1992 byla jmenována ředitelkou školy Mgr. Ludmila Šimečková. V krátké době se ve škole vytvořil nový stabilní pedagogický sbor, který se snažil v duchu porevolučních změn ve školství navázat úzkou spolupráci s rodiči formou projektových dnů, slavností, plesů, besídek, ale také brigád. Prioritou byla moderní výuka a srovnatelnost úrovně vzdělávání s okolními školami. Škola začala mezi prvními v okrese ověřovat vzdělávací program Obecná škola a ve spolupráci s Českou školní inspekcí zde byly pořádány ukázkové hodiny pro zájemce z ostatních škol. Ve škole se nezvonilo, učilo se v blocích a místo známek bylo v 1. -3. ročníku používáno slovní hodnocení. Školu navštěvovali žáci ze Starého Města, Dětřichova, Borušova a nově ze Sušic a Moravské Třebové. Škola byla zapojena do projektu Zdravá škola. Kromě běžných školních aktivit (plavecký výcvik, bruslení, horolezecká stěna, keramika, divadelní představení a různé soutěže) škola zařazovala například i tzv. víkendovky v Čenkovicích se zaměřením na turistiku a lyžování. Dařila se i spolupráce se složkami v obci (vítání občánků, vystoupení v Klubu důchodců, vystoupení při obecních oslavách, …). V tomto období se podařilo zrealizovat celkem čtyřikrát týdenní pobyt pro žáky a následně i pro rodiny s dětmi v Itálii. Ve spolupráci s panem Dušanem Sedláčkem a sdružením DUHA Kluci od Rysí řeky škola opakovaně pro své žáky pořádala školní letní tábory v Zadním Arnoštově, kde v rámci své dovolené působily učitelky školy jako oddílové vedoucí.  Přínosem pro žáky byl i několik let fungující taneční kroužek pod vedením tanečního mistra pana Aloise Bílka.  

V roce 1996/1997 měla škola krátce pod svou správou i mateřskou školu. V průběhu tohoto období byla také na základě zákona o zavedení povinné devítileté školní docházky s přiřazením 5. třídy na 1. stupeň zahájena znovu výuka v 5. ročníku. Žáci tak pokračovali až po ukončení 5. ročníku ve školní docházce nejen v ZŠ Třebařov nebo v některé ze základních škol v Moravské Třebové, ale dařilo se jim v poměrně hojných počtech úspěšně skládat přijímací zkoušky na osmileté gymnázium.  Škola se těšila dobré pověsti.

V roce 1998 proběhla plynofikace a rekonstrukce topení v ZŠ o nákladu 450 000 Kč bez dotace.

Na konci kalendářního roku 2001 požádala stávající ředitelka o uvolnění z funkce a následně (již jako učitelka) odešla na mateřskou dovolenou.

V letech 2002 – 2011 byla ředitelkou Mgr. Hana Beránková, škola i nadále organizovala plavecký kurz, jezdila na bruslení, lezeckou stěnu, výlety, do divadla, kina, knihovny, keramické dílny a účastnila se řady různých soutěží. Nabízela také řadu zájmových kroužků. V rámci spolupráce MŠ a ZŠ byl realizován jako příprava předškoláků na školní docházku projekt Škola nanečisto. Na návrh ředitelky školy byla ve spolupráci s obcí zahájena tradice Rozsvěcování vánočního stromu s vystoupením dětí MŠ a ZŠ v předzahrádce mateřské školy. Škola mimo jiné pořádala tyto akce:

  • Září: Den stromu, Podzimní dílny
  • Říjen: Drakiáda, Hledání skřítka Podzimníčka
  • Listopad: Strašidelná škola
  • Prosinec: Andělská škola, Hrátky s čerty – diskotétka, Vánoční program pro seniory, Mikulášská nadílka a zpívání, Vánoční besídka, Putování za zvířátky
  • Leden: Pexesiáda, Člověče nezlob se – turnaj
  • Únor: Masopustní rej, Puzzliáda
  • Březen: Vynášení Morény
  • Duben: Čarodějnický rej, Velikonoční jarmark, Den Země
  • Květen: Den matek, Švihadliáda, Besídka pro maminky, Besídka pro seniory
  • Červen: Den dětí, Soutěž o nejlepšího šplhouna a skokana, Zdravý týden, Loučení s páťáky

V roce 2003 byl uvolněn byt v budově základní školy a prostory škola využila pro své žáky. O prázdninách probíhaly stavební úpravy – vznikla tak jedna třída, místnost pro školní družinu, ředitelna a nové sociálky.

Škola se stala od 1. 1. 2003 neúplnou školou s právní subjektivitou. Vznikla na základě rozhodnutí zastupitelstva obce sloučením základní a mateřské školy, pod vedením ředitelky Mgr. Hany Beránkové. Součástí byla také školní družina s kapacitou 25 dětí, která byla plně využita. Po rekonstrukci části budovy měla škola k dispozici 5 samostatných učeben. Jedna učebna vybavená počítači, tři učebny s interaktivními tabulemi a jedna jako místnost pro školní družinu s hernou (trampolína a velké množství stavebnice Lego).  V přízemí byla zřízena žákovská knihovna. Učebny byly vybaveny novým nábytkem. Dále byly provedeny úpravy zahrad u objektů MŠ i ZŠ včetně instalace nových herních prvků. Součástí školy byla po sloučení i školní jídelna v budově MŠ, ve které se stravovaly děti základní školy i mateřské školy a zaměstnanci školy. Školní jídelna vařila v roce 2004 asi 100 obědů denně.

Dne 21. 6. 2008 proběhla oslava 110 let postavení budovy obecní školy. Jako památka na postavení budovy školy se dochovala mramorová pamětní deska. Deska byla v tento den slavnostně odhalena a umístěna na hlavní chodbě ve škole.

V září 2011 se ředitelka Mgr. Hana Beránková po složitých jednáních se zřizovatelem školy vzdala funkce a vedením školy do doby konkurzu byla pověřena Mgr. Jolana Sejbalová.

Od roku 2012 pod vedením nové ředitelky Mgr. Martiny Kuncové, která nastoupila 1.1.2012, pokračovala škola v některých aktivitách z minulých let (plavecký kurz, bruslení, divadlo, kino, výlety, lezecká stěna, Putování za skřítkem Podzimníčkem, Drakiáda, Posezení pro důchodce, Mikulášská nadílka…) a přidala k nim nové aktivity (začala pravidelně navštěvovat místní knihovnu, pořádat každý rok týdenní lyžařský výcvik, příměstský a letní tábor, škola v přírodě, dětský ples). Škola se dále účastnila soutěží v recitaci a zpěvu, sportovních soutěží. Pro veřejnost začala škola pořádat:

  • Září: Svatováclavská slavnost – od 2012 – lampionový průvod, podzimní dílna, opékání špekáčků.
  • Listopad: Strašidelná škola – od 2012 byla tato akce spojená s Dnem otevřených dveří, program pro děti.
  • Prosinec: Vánoční jarmark – od 2012 pořádaný v sokolovně, spojený s rozsvěcování vánočního stromu.
  • Leden: Školní ples – od 2013 ve spolupráci s hasiči.
  • Březen: Velikonoční dílny – od roku 2013.
  • Červen: Pasování na čtenáře – nová akce od 2014 pasování prvňáčků na čtenáře. Školní akademie – od 2013 loučení předškoláků a žáků 5. třídy.

V roce 2013 byla provedena montáž 50 ks plastových oken výměnou za stará dřevěná. Na havarijní stav starých oken upozorňovala minulá vedení školy již řadu let. Výměnou prošly také hlavní vstupní dveře.

V roce 2016 proběhla oprava odvodnění budovy ZŠ, byla provedena pracovníky obce. Dále byla opravena střecha a zřízen kamerový systém, za 111 000 Kč.  V tomto roce byla místo archivu zřízena nová učebna – čítárna.

V roce 2018 byly opraveny značné zchátralé pískovcové sokly. V červnu 2018 započala firma Josef Šťastný opravu velmi zchátralého pískovcového soklu budovy základní školy. Pracovníci dodavatele provedli tryskání, opravy vydrolených kamenů, spárování a finální úpravu.

V roce 2020 proběhla celková rekonstrukce přístavby ZŠ a byly zde vybudovány 2 učebny – výpočetní techniky a dílničky. Škola tak získala nové prostory pro žáky s novými prvky, které zkvalitnily proces výuky.

Ředitele školy:

  • 1945 – 1976       Josef Kumstát
  • 1976 – 1985       Jaroslav Kotal
  • 1985 – 1991       Alena Tlustošová
  • 1991 – 1992       Miroslav Žáček
  • 1992 – 2001       Ludmila Šimečková (učitelkou byla 1986 – 2012)
  • 2001 – 2011       Hana Beránková (demise k 30.9.2011)
  • 2011 – 2011       Jolana Sejbalová (vedla školu do konkurzu na ředitele od září do konce roku 2011)
  • 2012                     Martina Kuncová (nastoupila do funkce od 1. 1. 2012)

 

01.18 Mateřská školka

V roce 1896 byla obecním představeným F. Hommou založena Reifeisen – pokladna, která měla 80 členů s obratem 200 000 korun.

Budova byla postavena v roce 1927 jako Reiffeisenhaus (spořitelna) č. p. 142 poschoďový dům s třemi byty, obchodní místností a úřadovnou záložny.

Před 2. světovou válkou zde bydlel Kohoutek Wilhelmine, Prosser Franz. V roce 1946 už byla Reiffeisenenka v likvidaci.

Po 2. světové válce zde byla i Elektrotechnická dílna – osídlili ji v roce 1945 Vašek Václav a Jindřiška.

Dne 11. 2. 1946 zde byla první poradna pro matky a kojence. Lékař sem dojížděl jedenkrát za 14 dní z Moravské Třebové.

Od 1. 9. 1951 se MŠ přemístila ze školy (kde byla MŠ od roku 1946) do této budovy, která bylo předělána pro účely MŠ, byla zde vybudována i kuchyně, do které chodili i žáci školy. Měla celodenní provoz od 7:30 do 18:00.

Od listopadu 1960, kdy vláda snížila velmi podstatně příspěvky na stravování dětí v MŠ, přicházelo do MŠ velmi mnoho matek, které chtěly umístit své děti již třeba od 2 let. Protože kapacita stávající třídy byla plně vyčerpaná, žádal MNV ONV ve Svitavách o zřízení 2. třídy. ONV zřízení schválil, ale stanovil, že osobní náklad na 2 pracovnice v MŠ musí převzít JZD a ČSSS. Tyto složky po delším jednání a přesvědčování s opatřením souhlasily a od 10. 4. 1961 byla otevřena 2. třída MŠ.

Dne 10. 5. 1962 se započalo stavba plotu okolo MŠ.

V roce 1972 dostala MŠ novou krytinu, kde původní břidlice byla vyměněna za červený eternit.

V akci Z v roce 1974 byly započaty práce s přístavbou MŠ (jednalo se o zbourání staré kůlny, úpravu terénu, vyzdění základu a navážku až do výše základů). V roce 1975 proběhla přestavba MŠ a děti se hlídaly v sokolovně. Dostavěla se jídelna, dále proběhla vnitřní přestavba místností, vyměnila se okna, nově se upravil vchod do budovy, záchody, podlahy, nová elektroinstalace a zavedlo se ústřední topení. Kotel ústředního topení MŠ byl umístěn ve sklepě sokolovny a odtud bylo vedeno zemním kanálem potrubí do budovy MŠ. Díky umístění děti do sokolovny se nemohly konat během roku žádné zábavy. MŠ – měla 2 třídy, zapsaných dětí bylo 42. Ve školní jídelně se stravovaly děti MŠ, ZŠ i dospělí.

Kapacita MŠ byla v roce 1977 přetížena. Otevření třetí třídy nebylo možné, protože ONV školský odbor operoval tím, že MŠ v Borušově a v Dětřichově nemají dostatek dětí a navrhl, aby JZD ve Starém Městě převzalo úplně do své režie mateřskou školku v Borušově, tj. aby hradilo osobní i věcný náklad a aby do ní vozilo některé děti i ze Starého Města, pro které tam už nebylo místo. JZD ale s takovým řešením nesouhlasilo. V roce 1977 – 1978 byly kuchařky MŠ ve Starém Městě přetíženy množstvím obědů, ONV rovněž nepovolil další sílu, ale od 1. 9. 1978 zrušil vaření v MŠ v Borušově a kuchařku převedl do kuchyně MŠ ve Starém Městě. Od toho dne zůstala v provozu kuchyně MŠ v Dětřichově, která převzala vaření obědů i pro MŠ v Borušově. Jídlo ve várnicích vozilo auto JZD z Dětřichova do Borušova. Toto auto bralo potom obědy z družstevní kuchyně v Borušově a vezlo je do jídelny JZD do Starého Města na č. p. 5.

V roce 1979 MŠ neuspokojovala poptávku. Ve školním roce 1979 – 1980 dovážel do MŠ v Dětřichově Karel Pastýř pět dětí ze Starého Města. V souvislosti s umisťováním dětí do MŠ použil MNV malého společenského nátlaku na rodiče, že budou mít v umístění dětí přednost rodiče, kteří odpracují na brigádách na stavbě pohostinství aspoň nějakou desítku hodin.

Podobná praxe se praktikovala ve městech a v obcích, kde kapacita MŠ nestačila na všechny děti. V Borušově bylo v MŠ málo dětí, chtěli ji zavřít, s tím ale MNV nesouhlasilo, a tak se stala od 1. 11. 1979 expoziturou MŠ v Dětřichově, obě školy byly spojeny pod jednou správou.

V roce 1986 byla ředitelkou Jarmila Krenarová, učitelky Zdena Zemanová, Marie Jarušková, Věra Kobylková.

V roce 1997 proběhla plynofikace a oprava školní kuchyně, celkový nálad přes 500 000 Kč bez dotace.

V roce 2003 měla MŠ 2 oddělení, která navštěvovalo 36 dětí ve věku 3-7 let. Byla otevřená denně od 6:00 do 15:45.

V roce 2004 byly před MŠ umístěny informační tabule s turistickou mapou okolí, druhá tabule seznamovala stručně s historií obce, byly zde i fotografie Starého Města.

V roce 2012 byla kompletně opravena vnitřní kanalizace a rozvod vody (pracovníky obce).  S tím souvisela rozsáhlá rekonstrukce obou umyváren – nová stěrka na stěnu, nové obklady, nové sanitární vybavení – záchodky, umyvadla, sprcha.

V roce 2013 byla na celé budově provedena výměna starých, dřevěných oken za nová plastová, včetně žaluzií a síti proti hmyzu. Budova dostala i nové vstupní dveře, jak do mateřské školy, tak do kuchyně. Na tuto výměnu navazovala rekonstrukce šatny v přízemí budovy, kde byla natažena stěrka na stěny, položen nový povrch na podlahu a vyroben nový nábytek. Dále byla provedena oprava schodiště, kde na stěnách byla provedena nová stěrka a výmalba. Téměř všechny rekonstrukce byly financovány z obce.

Na rekonstrukci šaten (stěrka na stěny, podlaha a nový nábytek) získala MŠ finanční prostředky z výdělku na školním plese, celková výše výdělku byla přijata jako dar od SDH Staré Město a schválena zastupitelstvem.

V roce 2014 byla budova mateřské školy zhodnocena o rekonstrukci střechy zahrnující prodloužení stávajícího valbového zastřešení i na přístavbu k původnímu objektu včetně doplnění vikýřové zděné části. Aby bylo dosaženo uceleného vzhledu, byla u přístavby doplněna podokapní římsa včetně zdobných fabionů. Stávající krytina azbestocementová taška) byla nahrazena plechovými šablonami SATJAM Bond Metalic s lesklou povrchovou úpravou v odstínu červená RAL 3011 včetně všech doplňků (úžlabí, nároží, hřebenáče, okapnice, oplechování komínu, atik, svody, žlaby, apod.). Krytina byla pokládána na střešní latě, na latě byla vložena pojistná fólie. Bednění bylo odstraněno. Záruka realizační firmy David Blažej - PROREKO, Dolní Podluží dle smlouvy o dílo z 23. 6.2 014 je na celé dílo v délce 60 měsíců. Z programu obnovy venkova byla Pardubickým krajem poskytnuta investiční dotace ve výši 100 000 Kč. Celková cena díla byla ve výši 1 463 660 Kč. Budova mateřské školy tak získala zcela nový a okázalý vzhled.

V roce 2018 v měsíci září bylo dokončeno zateplení pláště a zhotovení fasády MŠ, za 1 328 000 Kč, dotace byla ve výši 120 000 Kč. Rekonstrukce budovy mateřské školy spočívala v zateplení pláště a zhotovení fasády. Obecní pracovníci provedli v měsíci červnu 2018 odvodnění budovy mateřské školy – obkopali celou budovu ručně i s použitím komunální techniky, položili odvodňovací hadice a výkop zasypali štěrkem. Celkové náklady na použitý materiál byly ve výši 58 000 Kč.

Do jídelny v MŠ byl v roce 2018 pořízen obcí elektrický tálový sporák Asber a troubu za 54 000 Kč, dodavatel Universal GASTRO s.r.o.

Do školní jídelny byl pořízen robot pro přípravu pokrmů dětem a žákům  za 60 000 Kč.

Přehled ředitelů MŠ:

  • 1946 – pod správou ZŠ
  • 1950 – Ludmila Šmídová
  • 1952 – pod správou ZŠ
  • 1953 – Drahomíra Dostálová
  • 1954 – Ludmila Mackerlová (vdala se v roce 1958 Pospíšilová)
  • 1960 – Marie Lacinová
  • 1962 – Jarmila Krenarová
  • 1996 – pod správou ZŠ
  • 1998 – Iveta Konečná
  • 2003 – pod správou ZŠ

 

01.19 Pošta

Vila č. p. 153 s podkrovím v německém slohu z roku 1931. Před 2. světovou válku zde bylo sídlo zvěrolékaře, bydlel zde Schmid Hubert. Po 2. světové válce osídlil dům František Kabát, který se dne 30. 6. 1946 ve prospěch ministerstva dopravy a spojů přídělu vzdal, na tomto domě byl zřízen poštovní úřad, který se sem přestěhoval z domu č. p. 5. Pošta č. p. 153 byla od 1. 6. 1945 převzata do českých rukou. Pošmistrem byl František Kabát, listonoši Antonín Sedlář a Bohumil Šulc.

 

01.20 Zdravotní středisko

Za první republiky vždy byla obec sídlem obvodního lékaře. Před 2. světovou válkou v této budově č. p. 134 ordinoval a měl byt německý obvodní lékař Dr. Erich Pilz. Bydlel zde před válkou ještě Marbach Wilhelm a Heinz Julius. V budově byla i četnická stanice.

V noci z 8. na 9. května 1945 byla budova č. p. 134 zapálena. Zapálili ji sami Němci, neboť zde byly naposledy hosty vojenské štáby. Obyvatelé domu sami utekli včetně Dr. Ericha Pilze, kterému zde shořelo veškeré zařízení ordinace. Nikdo už nehasil, dům prohořel až do přízemí, ba dokonce se probořila 2 pole sklepní klenby (celý dům byl podsklepen).

Dr. Erich Pilz žil poté až do svého odsunu v roce 1946 na č. p. 119, kde též provizorně ordinoval. Noví čeští osídlenci po 2. světové válce zpočátku buď chodili k Dr. Erichovi Pilzovi, ale většinou vyhledávali lékařskou pomoc v Moravské Třebové u Dr. Schneeweise. Ve stejné budově č. p. 119 byla i lékařská poradna pro matky a kojence, která byla umístěna ve dvou místnostech. Lékař se sestrou sem dojížděli pravidelně dvakrát za měsíc.

Praxi porodní asistentky prováděla až do svého odsunu v roce 1946 paní Marie Hantlová z č. p. 48. Obsloužila všechny první porody ve Starém Městě. Po ní prováděla u nás praxi paní Marie Kučerová, dcera Karla Abrleho z č. p. 71. Na tomto čísle ona též bydlela se svým manželem, kovářským pomocníkem Janem Kubíčkem.

Dům byl v roce 1947 zastřešen, aby do něho zbytečně nepršelo a uchránilo se aspoň obvodní zdivo.

MNV rozhodlo, aby dům č. p. 148, který původně osídlil Josef Šustr (Zeman), nebyl už po jeho přestěhování na č. p. 127 znovu osídlen, ale byl ponechán k dispozici MNV a rezervován pro lékaře. Prvním lékařem, který přišel dne 1. 2. 1947 vykonávat lékařskou praxi, byl MUDr. František Tuček. Pocházel z Velkého Meziříčí. Vzal si za manželku učitelku mateřské školy Danu Kvapilovou, dceru obecního tajemníka Adolfa Kvapila.

V lednu 1949 Firma Sandrik z Moravské Třebové předstoupila s návrhem pronajmout si dům č. p. 134 na 25 let. Firma si chtěla dům opravit a umístit si v něm svoje zaměstnance. MNV s návrhem souhlasilo. 9. 8. 1949 se dostavil na MNV Dr. Romuald Kupka z nemocnice v Moravské Třebové. Protože firma Sandrik nezahájila opravu domu č. p. 134, zrušil MNV lednovou dohodu a usnesl se požádat ONV v Moravské Třebové o přestavbu domu č. p. 134 na zdravotní středisko. Od roku 1951 začal ordinoval Dr. Romuald Kupka v domě č. p. 142 a dojížděl z Moravské Třebové.

K 1. 1. 1955 byl obecní dům č. p. 134 konečně předán do užívání k zahájení činnosti zdravotního střediska. Byly zde vybudovány 3 bytové jednotky, a to pro lékaře, zvěrolékaře a zubního technika, ordinace lékařská, zubní a dětská poradna.

Budova zdravotního střediska prošla celou řadou změn. Byt dole byl zrušen a z celého přízemí budovy se zřídilo zdravotní zařízení. 2 byty byly ponechány v 1. poschodí. Bylo zřízeno ústřední topení, zavedena nová vodoinstalace, elektroinstalace, zřízen nový septik a nový odpad do budoucí kanalizace, jejíž část byla již od střediska postavena. Ordinace zubního lékaře byla přenesena do Moravské Třebové. Pro lékaře se hledala náhradní místnost. Útulek lékaři poskytla škola v přízemí.

Praktický lékař:

           Dr. Erich Pilz

1947   MUDr. František Tuček

1951   MUDr. Romuald Kupka – ordinoval až do roku 1978 a zemřel dne 10. 12. 1979 zemřel.

1978   MUDr. Anna Kaniova

1980   MUDr. Jaroslav Bednář – v roce 1982 odešel do Zlatách hor.

1982   MUDr. Viktor Hoss (sestra Růžena Kozáková)

1988   nikdo

1989   MUDr. Josef Grepl

 

Dětský praktický lékař:

1975   MUDr. Milada Kadlecová (sestra Marie Vyroubalová, Helena Rusňáková). Paní Milada Kadlecová se narodila ve Vyškově v roce 1949. Po absolvování gymnázia ve Vyškově studovala v Brně na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně na Lékařské fakultě obor pediatrie. Po absolvování základního předepsaného minima v roce 1980 složila Atestaci z pediatrie 1. stupně. Od roku 1975 pracovala v nemocnici v Moravské Třebové na dětském oddělení a souběžně ordinovala v dětské ambulanci ve Starém Městě. Od 1.1.1993 si otevřela ve Starém Městě soukromou ordinaci pro děti a dorost. V této době paní Kadlecová také dojížděla do poraden v okolních obcích (Tatenice, Mladějov, Rychnov a Třebařov). Celý svůj život se věnovala lékařské péči o děti, kterou ukončila k 31.12.2019.

2020   nikdo

 

Zubní lékař:

            MUDr. Arnold Appel (sestra Marta Pokorná)

            MUDr. Alena Hřebabetzká

Na podzim 2003 se vystěhoval z bytu na zdravotním středisku obvodní lékař MUDr. Josef Grepl. Lékaři si postavili nové rodinné domky v části Staré Město-Jih a nadále vykonávali svou praxi v č. p. 134 – zdravotní středisko.

Ve zdravotním středisku se v roce 2004 opravovaly byty pro nové nájemníky, byla vyměněna okna, provedena nová elektroinstalace, zrekonstruováno sociální zařízení a položeny nové podlahy.

V roce 2013 byl byt č. 2 vymalován a současně celé schodiště (od půdy až po sklep). Na půdě byl proveden generální úklid a veškerá stavební suť i všemožný domovní odpad shromážděný za desítky let, se téměř nevešel do jednoho velkého kontejneru. Garáž byla opravena a vymalována. Oprava spočívala v odstranění staré zduřelé omítky, vzniklé po letitém promáčení ze střechy kočárkárny a opětovném nahození maltou (v roce 2012 byla střecha kočárkárny nově pokryta). Na jaře bylo provedeno čištění dešťových kanálů a dešťových svodů, které byly do 2–3 m zaneseny. To vedlo během několika zim k popraskání svodů ve švech. Následné vsakování dešťové vody do obvodových zdí bylo příčinou nadměrné vlhkosti a plísní v některých místnostech. Na podzim byly tyto prasklé svody vyměněny za nové, získané bezplatně. Severozápadní (naproti ZŠ), jižní (parkoviště) a částečně severovýchodní (kočárkárna) část budovy byla odvodněna (obkopána). V ordinacích a na schodišti byla provedena výměna dřevěných, kastlových oken za plastová – provedeno firmou PRAMOS. Zaměstnanci obce provedli konečné zapravení s výmalbou. V kočárkárně byla vyměněna 4 stará okénka za nová – dřevěná. Kočárkárna byla zvenčí nově omítnuta. Staré, otlučené vstupní dveře pracovník obce opravil z vyhozeného obložení v MŠ tak zručně, že budily dojem nových dveří.

V roce 2014 proběhlo technické zhodnocení budovy zdravotního střediska o částku 480 835 Kč, za kterou byla provedena rekonstrukce střechy zdravotního střediska firmou Jiří Bureš. V ceně bylo zahrnuto posouzení stávajícího stavu, vypracování zadávací dokumentace, dílo samotné, oprava stávající hromosvodové soustavy a technický dozor. Celá akce byla realizována obcí z vlastních zdrojů bez dotačních prostředků.

V roce 2018 byly opraveny značně zchátralé pískovcové sokly. Opravu provedla firma Josef Šťastný. Pracovníci dodavatele provedli tryskání, opravy vydrolených kamenů, spárování a finální úpravu.

V měsíci srpnu 2018 provedli obecní pracovníci výmalbu chodby a sušárny.

V roce 2019 proběhlo rekonstrukce bytu – zateplení stropu + sádrokartonový podhled, kompletní opravy omítek bytu, celková výmalba, výměna ocelového topení za měděné z chodby do 1. pokoje, výměna 7 ks vnitřních dveří za nové vč. obložek, kompletní rekonstrukce koupelny + WC včetně rozvodů za 464 000 Kč - zhotovitel Luboš Němec, Radišov. Demontáž původních svítidel a úpravu stropních vývodů, výměnu prvků elektroinstalace, montáž nového osvětlení a zapravení kabelů, provedl Pavel Otevřel, Linhartice za 16 000 Kč.

 

01.21 Sokolovna

Bývala německá Turnhalle byla postavená v roce 1937. Až do léta 1948 bylo hřiště u sokolovny z poloviny pokryto válečnými vraky bojové techniky německé armády. Ty sem byly po skončení války sváženy z celého katastru. Členové Sokola si udělali brigádu a materiál odvezli do Moravské Třebové do sběru. Velké kusy byly rozřezány autogenem, aby mohly být naloženy. Práci provedl kovář Jan Kubíček. Děti si potom hřiště vyčistily od všech střepin z různého materiálu.

Dne 12. 10. 1948 přijeli do Starého Města zástupci státního filmu a zkoumali, zda jsou v obci vhodné podmínky pro zřízení kina. Byl jim ukázán sál sokolovny. Uznali ho za vhodný. Vyzvali obec, aby si podala žádost o zřízení kina, které by měla ve vlastní režii. Členové MNV souhlasili, aby žádost byla podána.

Zřízení Kina se 7. 3. 1949 ujal Josef Zeman, cestář, člen MNV. Bylo dohodnuto s experty státního filmu, kteří přišli osobně na místo prověřovat podmínky, že kino bude umístěno v sokolovně, která byla do té doby velmi málo využita. Potřebné elektrické vedení a osvětlení provedl úplně zdarma František Hrazdíra. Promítací kabina byla postavena na galerii, promítací plátno viselo na čelní stěně. Celkové náklady na zřízení kina byly 210 000 Kčs. K uhrazení částky bylo použito peněz z obecních výpůjček, 17 000 Kčs z výtěžků dožínek a 40 000 Kčs z daru ministerstva informací a kultury. První promítání bylo 17. 9. 1949 a byl to film Vzbouření na vsi.

V roce 1951 bylo kino přemístěno do č. p. 146 z důvodu malé návštěvnosti, za kterou mohla zima – sál se nedal dobře vytopit, akustika zde také nebyla příliš valná.

Dne 3. 4. 1955 byly zahájeny přípravné práce ke stavbě jeviště u sokolovny. Na tuto akci byly sobotní a nedělní brigády. Pracovalo se rýči. Odvoz hlíny byl prováděn kolečky. Až od 4. 5. 1955 byl používán též družstevní transportér na hlínu, která byla disponována hned na vlečky a odvážena. V roce 1956 byly dokončeny výkopové práce, vybetonovalo se dno sklepa a postavily se obvodové zdi, tak stavba přezimovala do roku 1957. Při vybourávání jevištního otvoru se rozhodlo, že ho budou dělat odshora, že ve vhodném místě udělají překlad a budou postupovat dál. Jaké bylo jejich překvapení, když po necelém metru bourání na tento překlad narazili. Věc se dala vysvětlit tak, že Němci už při stavbě sokolovny počítali se stavbou jeviště a překlad do zdi zabudovali. S překladem se už nehýbalo, i když jeho uložení i délka se trošku rozcházela s plány. V březnu 1958 byly práce ukončeny a 29. 3. 1958 se zde hrálo první divadlo.

V roce 1958 se začalo s přístavbou přísálí, na začátku roku 1961 nebylo stále hotové a tak JZD v lednu uvolnilo na práci stavební skupinu na několik dní, aby práce byla dokončena do výroční doplatkové schůze. Od května 1963 pracovali na dostavbě přísálí u sokolovny důchodci. V celém přízemí byly rovněž opraveny omítky.

V únoru 1964 se zahájily práce s položením parket v Sokolovně. Pracovníci OSP vytrhali starou podlahu a položili podkladní beton, aby přes léto dobře vyschl. Údržba parket v sokolovně byla náročná, a proto MNV OB po dohodě se složkami, objednalo univerzální čistič a leštič parket za 6 200 Kčs. Každá ze složek na jeho zakoupení přispěla.

Do roku 1966 se hrál fotbal na hřišti u sokolovny, ale tam padal míč často do zahrady Ant. Štoudkovi a bylo často zle. Ani rozměry pozemku neodpovídaly stanoveným minimálním rozměrům pro fotbalové hřiště. Proto se vybudovalo hřiště u letiště. Tento prostor poté sloužil dlouhá léta jako dětské hřiště i pro školu.

sokolovně v roce 1972 se proinvestovalo 4 800 Kčs. Jednalo se o nátěry oken, malbu a obložení stěn a sloupů modřínem. Dále bylo pokryto přísálí plechem, neboť pod eternit stále zatékalo.

V roce 1975 bylo vybudováno ústřední topení v sokolovně, které mělo svůj kotel. To mělo velký význam, protože se sál vytápěl a tím bylo možno zde konat školní tělovýchovu a v odpoledních a večerních hodinách sokolovnu využít pro další sportovní činnost.

V roce 1984 proběhla řada oprav, byla opravena elektroinstalace, vyměněny svítidla, provedeny nátěry dveří a stropu. Celá sokolovna byla též vymalována.

V roce 1992 proběhla přístavba šatny, soc. zařízení a výčepu.

V roce 2003 proběhla oprava Sokolovny. Byla položena podlaha v místech, kde byla zničená. Od začátku dubna práce na opravě budovy pokračovaly. Musel být vyměněn rozvod elektrické energie, byl zateplen a dřevem obložen strop, nalakována podlaha a vymalováno. Opravy stály 630 000 Kč.

V roce 2013 po delším úsilí, byl pracovníky obce v Sokolovně nalezen vývod kanálu z Klubu důchodců (o kterém nikdo nevěděl kde je) a bylo provedeno napojení na splaškovou šachtu v louce pod Sokolovnou. Současně byl pročištěn roky neudržovaný a zanesený kanál na pánském WC. Čelní stěna Sokolovny byla obkopána. A byl vložen jak splaškový kanál z Klubu důchodců, tak dešťový kanál, který odváděl dešťovou vodu ze svodu u hlavních dveří (ta vždy tekla přímo podél vstupních schodů do budovy a čelní zeď podmáčela). Do kanálu byl připojen dešťový svod z rohu budovy (z přístavby Klubu důchodců). Na oba svody byly instalovány gajgry pro snadné a praktické čištění. Byla opravena celá zadní zeď v Klubu důchodců (KD), strop, obě WC a byla odstraněna dlouholetá široká prasklina. Vlhké stěny začaly po opravách vysychat. Provedena byla celková oprava barového pultu – praskliny a výměna dlaždic barové desky. Byla vyrobena a nainstalována nová kuchyňská linka v KD, opraveno osvětlení kuchyňky. KD, kuchyňka i výčep byli nově vymalovány.

Byla provedena celková rekonstrukce šaten v Sokolovně (oprava prasklin), včetně výmalby a položení nového linolea. Podél severní strany (ke školce) byl zbudován chodník k bočním dveřím. Chodníček byl vymezen obrubníky a vysypán štěrkem. Po dlouhých letech šlo vstoupit bočními dveřmi do Sokolovny po suchu. Toto ocenil p. Holas (vedoucí Bílé stopy), který poděkoval, že se děti i dospělí nemusí již brodit blátem.

V roce 2015 byla zrekonstruována podlaha, dále proběhla výměna horních oken a oprava střechy nad přísálím v ceně 945 000 Kč, dotace 100 000 Kč. V srpnu roku 2015 byla dokončena rekonstrukce podlahy v kulturním domě č. p. 82. Firmou Jakeš Vlastislav, Česká Bělá byla provedena demontáž stávající podlahy a dřevěných obkladů včetně jejich následné likvidace. Nově bylo provedeno oškrábání povrchů, zhotovení vodorovné izolace z těžkých asfaltových pásů a zhotovení konstrukce jednoduchého roštu na odpružených podložkách. Byla dodána nášlapná vrstva z parket (dub), zalištování, strojní broušení a ošetření veškerého řeziva chemickým přípravkem proti škůdcům a dřevokazným houbám. Následně bylo provedeno tmelení celé plochy epoxidovanou pryskyřicí a trojnásobné lakování epoxidovaným protiskluzným lakem. V přísálí byla zhotovena dlažba včetně spárování a byly dodány a montovány přechodové nerezové lišty. Tato akce výrazně zlepšila užitné vlastnosti sálu, který byl využíván především dětmi v rámci tělesné a zájmové činnosti, ale také ke kulturním účelům. Celková cena díla byla včetně vypracování zadávací dokumentace a technického dozoru provedeného Ing. Tomášem Kolkopem ve výši 679 930, 67 Kč vč. DPH. Na tuto akci obec získala dotaci z POV od Pardubického kraje ve výši 100 000 Kč.

V roce 2017 bylo vyměněno celkem 30 ks otvorových prvků (okna a dveře) a byla opravena omítka, vše v hodnotě 496 000 Kč, dotace 110 000 Kč z Programu obnovy venkova Pardubického kraje. Oprava budovy kulturního domu Staré Město. Pro objekt kulturního domu byl v roce 2017 zhotoven pasport současného stavu (zařazen do II. pásma náročnosti při užitné ploše 725 m²) a zadávací dokumentace týkající se snížení energetické náročnosti, vše Ing. Kolkopem v celkové ceně 65 060 Kč. Oprava budovy byla provedena firmou Luboš Němec – zednictví z Radišova,  a to výměna 28 ks 6-ti komorových plastových oken a 2 ks dveří (vchod z jižní a severní strany), vnitřní a vnější zapravení. Byla provedena oprava vnějších břizolitových omítek v ploše cca 200 m². Celková cena stavebních prací byla 431 290 Kč.

V roce 2020 u sokolovny byly instalovány posilovací stroje značky Colmex a herní prvek pro děti.

 

01.22 Sportovní areál

TJ Sokol požádal MNV v roce 1966 aby mu přidělil vhodný pozemek na vybudování fotbalového hřiště. MNV vyšel vstříc a po dohodě s JZD jim přidělil pozemek za č. p. 113 pod silnicí k Třebařovu. Pozemek bylo třeba urovnat a přesunout značné množství zeminy směrem k východu. Do práce se dal Josef Korčák s buldozérem JZD. Udělala se pouze část práce, pracovník neměl dostatek zkušeností a práci přerušil. Dílo dokončil v červnu J. Šnajdr z STJ Moravská Třebová, který práci dobře ovládal. Plocha se urovnala a osela. Trávu ručně zasel Ant. Nesnídal. A pak už se jen čekalo, až tráva povyroste.

S jarem 1970 se dal fotbalový oddíl do stavby kabin. MNV přispěl na tuto akci 35 000 Kčs. Usneslo se, že stavba proběhne brigádnicky. Otázka byla jak brigádníky obstarat. O vše se postaral Petr Kumstát, vedoucí fotbalového oddílu TJ. Hlavním problém bylo na práci dostat alespoň jednoho odborníka (zedníka). Nakonec pomohl Fr. Čechman zedník v důchodu. Na střechu v prosinci přišli 4 tesaři stavebního podniku, kteří postavili krovy. Eternitovými deskami pokryl šatnu D. Chlup. V roce 1971 byly kabiny dokončeny – příčky, okna, dveře, omítka. Poté se pokračovalo ve vnitřních úpravách šaten. V Akci Z v roce 1974 pokračovala stavba šaten na hřišti.

V roce 2007 se začalo s přestavbou hřiště a s budováním sportovního areálu.

V roce 2009 byla dokončena stavba sportovního areálu v hodnotě 18 400 000 Kč  (zařazen do majetku obce byl v červnu 2010), dotace od regionální rady 14 400 000 Kč. Na jaře 2010 bylo slavnostní otevření sportovního areálu.

V roce 2020 byly vyměněny kompletně minigolfové dráhy v hodnotě cca 200 000 Kč na náklady obce, protože dotační titul byl zrušen.

 

01.23 Obchod

Č. p. 121. v roce 1915 zde byla hospoda a řeznictví Franze Schmieda. Před 2. světovou válkou zde bydlel Gustav a Marie Hickl.

Po druhé světové válce byla hospoda a řeznictví zrušeno. V roce 1945 měl prostor v nájmu Alois Knott (německé národnosti), který mě za manželku Češku. Po něm v roce 1950 sem byl dosazen národní správce Alois Sotorník, který zde začal provozovat obchod se smíšeným zbožím okresního družstva Jednota z Moravské Třebové a stal se vedoucím podniku. V roce 1962 proběhla přestavba budovy. Byla stržena celá střecha, která už byla na některých úsecích shnilá, dále byly zbořeny části budovy, které dříve sloužily k zemědělským účelům a byly přestavěny na sklady. Šifr byl nahrazen červenými taškami.

Dlouhá léta byl vedoucím prodejny Vlastimil Fiebich, na jeho místo pak nastoupila jeho  snacha paní Věra Fiebichová.

V jihozápadní části budovy byla prodejna s textilním zbožím kde, prodával pan Štafa a později paní Kalandrová.

Později se Jednota přejmenovala na Coop. V roce 2018 byla udělána nová fasáda a dvůr byl zastřešen, prodejna se tak značně zvětšila ke spokojenosti zákazníků.

 

01.24 Velkostatek

Jeden z největších hospodářských domů č. p. 5. V roce 1915 zde byl poštovní úřad a také obchod.

V roce 1945 byla obytná část poschoďová. Bydlel zde Emil a Aloisia Weiglovi. Dalo by se říci, že zde vlastně bydlelo několik rodin Weiglů, celý jakýsi kmen. Jeden z nich hospodařil, druhý měl obchod, třetí obchodoval s dobytkem a s obilím, jiný měl  hospodu. V prvním poschodí byl na východní straně velký hospodský sál a prodejna.

Dům po 2. světové válce osídlili Ladislav a Anna Markovi.

Prodejna se smíšeným zbožím zde byla po válce obnovena. Roční obrat kolem roku 1946 byl 4 850 000 Kčs při lístkovém systému. Národním správcem byl Alois Sotorník. Otvírací doba byla: po – čt 7:30 – 12:00 a 14:30 – 18:00, v pátek do 19:00 a v sobotu od 7:00 do 14:00.  Dne 5. 6. 1945 sem přišli pracovat Eduard a Anna Procházkovi.

Dne 26. 11. 1950 zde byla slavnostně otevřena prádelna, ve volné místnosti, vchod byl vybudován z uličky od č. p. 8.

Od roku 1955 zde mělo sídlo JZD. Objekt stál ve středu obce a výborně se hodil k vybudování střediska JZD. Prodejna se smíšeným zbožím byla přemístěna do nově upravené prodejny č. p. 121. Před domem byla malá trojúhelníková zahrádka s dřevěným plotem na kamenné podezdívce, JZD ji v roce 1955 zlikvidovalo.

V roce 1983 JZD rekonstruovalo budovu, kde z bývalých sýpek byly vybudovány kanceláře.

Koncem ledna 1986 započala oprava budovy JZD. Byla zřízena jídelna, byl k ní upraven přístup z části „farské zahrady“ a v měsíci květnu byla udělána nová fasáda.

JZD od 24.8.1998 bylo přejmenováno na AGRONA Staré Město, a.s..

 

01.25 Dědičná rychta

Největší hospodářská budova č. p. 146 a č. p. 65 ve Starém Městě jižně naproti kostelu. Je to bývalá dědičná rychta postavená do uzavřeného obdélníku. Západní obytná fronta byla poschoďová.

Starému Městu vysadil dědičnou rychtu roku 1352 Jindřich mladší z Lipé, dal ji k požitku kováře a obuvníka, ale s podmínkou stavěti za války zbrojného koně se štítem a kopím.

V roce 1909 to byl vyhlášený hostinec Adolfa Emberta.

Tato rychta patřila před 2. světovou válkou Klugovi Franz Fratiškovi. Jeho manželka Zdeňka (Sidonie) byla původem Češka. Klug proto nebyl odsunut a zůstal po 2. světové válce jako jeden z pracovníků na tomto hospodářství, které bylo připojeno k sousednímu dvoru. Tak vzniklo v roce 1946 Horské pastevní družstvo, obdoba státního statku. Na č. p. 146 bydlel Klug Bertholld.

Vedle stál dům č. p. 67 starý obytný dům přilehlý ke dvoru. Po 2. světové válce zde bydleli stálí pracovníci statku ve velmi ubohých bytech. K tomuto číslu patřila veliká stodola. Říkalo se jí obecní a používala se jako sklad slámy několika drobných zemědělců, kteří měli malé skladovací prostory, např. Alois Dušek z č. p. 93.

Hostinec a řeznictví bylo po 2. světové válce obnoveno. Otvírací doba v hostinci byla od rána až do nočních hodin. Pracoval zde nepřetržitě (ještě z dob okupace) český mládenec Stanislav Ševčík z Horního Štěpánova, stal se později i zatímním národním správcem, ale sám nestačil na všechnu práci, neboť bylo zapotřebí také v kuchyni vařit a poskytnout hostům v některých případech i oběd. Mladý muž sám se vzdal národní správy a nový dekret dostali manželé František a Ludmila Kupsovi ze Svitávky, kteří se dali s chutí do práce. Brzy se ukázalo, že pracovali velmi dobře ke spokojenosti zákazníků.

Koncem roku 1951 sem bylo ze Sokolovny přemístěno kino.  MNV v roce 1952  rozhodla o přestavbě sálu v hostinci na kino. Musela se postavit nová promítací kabina. Sál v hostinci tím byl ztracen pro hraní divadel.

Dne 1. 4. 1955 došlo ke změně vedoucího pohostinství. Stal se jím po Karlu Skoupém Karel Plachetka, původním povoláním řezník, který dosud pracoval v ústředí Jednoty v Moravské Třebové.

Dne 15. 10. 1957 se vrátil do pohostinství a na řeznictví opět František Kupsa.

V roce 1959 byly zakoupeny do kina sklápěcí židle v počtu 105 ks, což byla ústřední kapacita kina.

Ke konci listopadu 1959 začaly adaptační práce v kině. Jednalo se o otočení směru promítání. Dosud se promítalo z kabiny jeviště na plátno na stěně u dveří. To bylo nevýhodné, zvláště když se toulali návštěvníci při promítání. Tzn. vybouralo se jeviště, upravil se strop a kabina se zřídila ze světničky v severní části sálu. Do kabiny přišly 2 promítací stroje, takže promítání bylo bez přestávky. Byla provedena též nová elektroinstalace. Práci prováděl okresní stavební podnik. Brigádnicky při konečných úpravách pomáhali zaměstnanci kina.

V roce 1971 byla střecha nově pokryta. Měla břidlici, kterou MNV (bylo vlastníkem) nechalo pokrýt plechem.

V roce 1972 bylo promítnuto v kině celkem 99 filmů, z toho 34 pro děti. Návštěvnost 6577 osob. Vedoucím kina byl Josef Zeman, promítačem Jan Sedláček už od roku 1955. Lístky prodávala Anna Sedláčková. Úklid prováděla Marie Tumaková.

Kino bylo v obci jedinou pravidelnou kulturou, i když se na něho doplácelo. Využívali ho  především mladí lidi. Vstupenka stála 1 – 5 Kčs dle filmu. V roce:

  • 1970 navštívilo kino 9641 osob, celkový příjem byl 29 018 Kčs a výdaje 40 566, 75 Kčs,
  • 1973 navštívilo kino 6232 osob, celkový příjem byl 18 617 Kčs a výdaje 49 353, 41  Kčs.

To znamenalo, že malá kina byla vesměs ztrátová, že počet návštěvníků stále klesal, že na ně musel doplácet odbor kultury. Mrzet to nikoho nemuselo, kina měla v prvé řadě výchovné poslání.

V roce 1984 v místnostech bývalého pohostinství byla dokončena stavba Klubu důchodců. V jedné místnosti byly vydávány i obědy žákům ZŠ. Náklady na stavbu byly 178 900 Kčs.

V roce 1998 obec vykoupila od restituentů (Klugovi) část statku č. p. 65, kde od počátku roku 1998 zamýšlela tuto část zrekonstruovat na obecní nájemní byty, takzvané startovací byty pro mladé rodiny. Z tohoto důvodu požádalo obecní zastupitelstvo stát o finanční výpomoc.

Velká část přilehlé budovy už léta chátrala, a tak se v roce 2000 rozhodlo, že část se zbourá a část se opraví na obecní byty.

V roce 1992 koupili dům manželé Arnošt a Dana Škrabalovi a otevřeli v přízemí samoobsluhu s cukrárnou, masnu a v patře Restauraci u sv. Floriána, kde pořádali diskotéky. Činnost provozovali až do roku 2001, po rodinných sporech bohužel zavřeli. Dům opět přešel do majetku obce.

Manželé Koudelkovi si otevřeli v pronajatém prostoru obce v roce 2003 v přízemí restauraci a masnu. Nabízeli možnost stravování, kterou využívali zaměstnanci Agrony a dalších firem působících v obci.

Od roku 2010 jsou nájemci manželé Nečasovi, kteří si v přízemí zřídili Hospůdku U Nečasů. Manželé Nečasovi pořádají v každém měsíci degustační akci, vaří hlavně obědy a připravují rauty na různé akce.

V roce 2013 bylo vyměněno poslední velké okno (k silnici, naproti kostelu) za plastové včetně žaluzií a sítí proti hmyzu. Všechna okna jsou tak již větratelná a restaurační prostory se mohou přirozeně vysoušet. Proběhla výměna poškozených a pouze částečně funkčních hlavních, vstupních dveří za nové plastové.

V roce 2013 proběhla na bytovém domě č. p. 239 výměna špatných dřevěných oken za nová kastlová dřevěná okna ve dvou bytech (byt č. 2 a č. 5), ve kterých se měnili nájemníci. V těchto bytech byly vyměněny digestoře, které odvádí páru přímo ven z budovy. Protože byl bytový dům a restaurace velice vlhký (jedná se o starou budovu, která není odizolovaná a ještě je obložena pískovcem), bylo provedeno odvodnění téměř celé části ze dvora.

V roce 2015 byla na bytovém domě provedena kompletní rekonstrukce střechy za částku 1 138 000 Kč. Bylo to „již 15 let“ od kolaudace bytového domu č. p. 239, a tedy byla nutná kompletní rekonstrukce střešní krytiny. Střecha bytového domu nebyla zhotovena dle správné technologie, a to:

  • Použitá nevhodná fólie, která držela vlhkost v domě,
  • odvětrávání bylo nefunkční,
  • zapravení folie kolem vikýřů bylo nefunkční (dešťová voda stékala do půdního prostoru),
  • neúplné zateplení střešních oken,
  • nosný trám konstrukce byl vychýlen,
  • cementobetonová krytina byla nekvalitní, praskala a z části byla odlámaná.

Ke dni 31. 7. 2015 byla dokončena akce "Výměna střešní krytiny objektu bytového domu č. p. 239". Dle uzavřené Smlouvy o dílo ze dne 14. 5. 2015 s firmou David Blažej - PROREKO byly provedeny tyto práce: demontáž stávající krytiny a její likvidace, demontáž klempířských prvků a jejich likvidace, demontáž kontralatí a jejich likvidace, demontáž střešní fólie a její likvidace, demontáž a montáž žlabů, háků, kotlíků, svodů, kolen, objímek, okapniček, závětrných lišt, okapnic, hřebene včetně odvětrávání, úžlabí, difuzní kontaktní fólie 170g, moření latí, kontralatí, dodání a montáž střešní krytiny Satjam Rapid satpur-purmat 50 mikronů, montáž zachytávačů sněhu, demontáž a montáž střešních oken 19 ks včetně rolet, střešních výlezů, zapravení ostění a výmalba,  lemování komínu, anténní průchodky. V ceně bylo dále zahrnuto: vypracování zadávací dokumentace, identifikace azbestu ve stávající krytině Zdravotním ústavem, opravy atik a výměna části poškozené izolace, technický dozor investora a oprava hromosvodové soustavy. Celková cena technického zhodnocení budovy byla celkem 1 138 368, 85 Kč.

V roce 2019 byla provedena oprava plotu u Hospůdky U Nečasů, byla provedena výměna 2 dveří, výmalba hospůdky a zútulnění prostoru, nově byla otevřena nedělní kavárna.

 

01.26 Letiště

Historie vzniku letiště ve Starém Městě je datována do druhé poloviny 30. let 20. století, kdy muselo tehdejší Československo čelit stále sílící hrozbě německého nacismu. Na stupňující se vojensko-politický nátlak reagovala Československá vláda přijetím celé škály opatření, jejichž cílem bylo posílení obranyschopnosti země v případě německého útoku. Kromě výstavby linie stálého opevnění podél hranic v průběhu třicátých let probíhalo i budování nových vojenských letišť. Letecká základna měla podle plánů předválečného Hlavního štábu vzniknout také ve Starém Městě.

V době mobilizace v září 1938 byla na letišti ve Starém Městě hotová zhruba jedna třetina stavebních prací. Přesto zde byla již dne 23. 6. 1938 zřízena stanice Četnické letecké hlídky. Během druhé světové války bylo letiště ve Starém Městě využíváno jako velká opravárenská základna pro letouny operující na východní frontě. Rozměry letištní plochy měly dosáhnout trojnásobku oproti dnešnímu stavu, některé zdroje uvádějí i instalaci přehledového radaru na hřebeni Hřebče, patrně na stejném místě, které bylo o desítky let později vybráno ke stavbě televizního vysílače. S opravárenskými dílnami na letišti měla úzce spolupracovat opravna leteckých motorů zřízená v nedalekém Krasíkově.

Po podpisu mnichovské dohody 30. 9. 1938 postihl letiště zajímavý osud. Na rozdíl od ostatních letišť, která byla v drtivé většině případů situována ve vnitrozemí, bylo Staré Město v rámci záboru obsazeno jednotkami Wehrmachtu. Po nich se zde koncem října objevily i letouny Luftwaffe. První ze dvou stíhacích skupin, I/JG – 331, přilétly 1. 11. 1938.

Druhá stíhací skupina IV/JG – 132 byla narychlo zformována k 1. 7. 1938. Její neobvyklou výzbrojí se staly stíhací letouny Heinkel HE 112, které byly později nahrazeny Meserschmitty Bf 109C. Skupiny zde setrvaly až do 15. 3. 1939, kdy se její stroje podílely na obsazení letiště v Olomouci.

Jak je z předchozího patrné, využili Němci okamžitě zisku velkého, byť teprve rozestavěného letiště k přesunutí poměrně početných jednotek Luftwaffe. V Sudetech začaly létat moderní stroje, výkonově nadřazené letounům používaným československým letectvem. Letouny Luftwaffe, operovaly nejen ze Starého Města, ale také z Karlových Varů či Mariánských Lázní a byly připraveny na okupaci.

V posledních dnech 2. světové války, přesněji 6. 5. 1945, pak do Starého Města přiletěly letouny stíhací skupiny I/JG 77 „Herz Ass“ (srdcové eso), tvořící dosud jádro protivzdušné obrany Slezska a Ostravské průmyslové oblasti, operující před tím
z Dolního Benešova a Jakartovic u Opavy. Ze Starého Města se po vyhlášení kapitulace příslušníci Luftwaffe 8. 5. 1945 pokusili dosáhnout do západních Čech k Američanům. Německým pilotům však nepřálo štěstí. Podařilo se jim ustoupit pouze do Havlíčkova Brodu, kde je dostihla a zajala Rudá armáda.

Po 2. světové válce zde byla správní budova, ale po hangáru zde zbyla jen betonová plocha podlahy. Ocelový montovaný hangár, byl před koncem války Němci demontován a odvezen neznámo kam. V 1945 zde bylo nalezeno asi 20 rozstřílených letadel německé Luftwaffe, zničili je na ústupu sami němečtí vojáci. Ve správní budově měli Němci za války mateřskou školu.  Letištní plocha byla v několika místech rozorána, aby nemohla být používána pro provoz. V dolní části stálo několik vraků vojenských stíhaček.

Dne 27. 5. 1945 byla provedena mobilizace 10 ročníků příslušníků bývalé československé branné moci. Na letiště do Starého Města přišel od leteckého pluku z Olomouce oddíl 10 mužů, který byl na letišti ve Starém Městě i v roce 1938 po mobilizaci. Oddílu velel poručík Schneeberger. Ubytovali se v opuštěném hostinci na č. p. 8, jehož bývalý majitel uprchl s celou rodinou do Rakouska. Před domem č. p. 8 u zahrádky, vlála na vysoké tyči československá státní vlajka, symbol státní a národní svobody a nezávislosti. Úkolem strážního oddílu bylo zajistit německá letadla a letecký materiál, který se nacházel na letišti. Letadla, která byla méně poškozena, odesílali do leteckých dílen, aby byla opravena a mohla být dána do provozu. Z poškozených, opravy neschopných letadel, vymontovávali cennější součástky.

Počátkem března 1946 přišel do Starého Města Bohumír Siegl jakožto správce letiště. Byl zaměstnancem Ministerstva dopravy. Letiště bylo postupně uvedeno do původní podoby. Proběhla stavba hangáru u správní budovy, kterou prováděl Aeroklub Moravská Třebová.

V roce 1948 byl postaven dřevěný hangár a v roce 1949 byla aeroklubu přidělena nová letadla – kluzák Z 23 Honza, větroň Krajánek a také jednomotorový letoun Praga E 114.

V 50. letech v aeroklubech nastalo období reorganizací. Nejdříve byla v roce 1951 založena organizace Doslet a v roce 1953 byl založen Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou), kdy aerokluby přešly pod tuto organizaci stejně jako ostatní technické sporty.

V průběhu 70. let minulého století se začala psát novodobá historie letiště a místního aeroklubu.

V akci Z  v roce 1974 proběhla stavba hangáru na letišti.

Vzhledem ke své poloze uprostřed tehdejší ČSSR bylo letiště vybráno pro vznik základny pro přípravu a sídlo reprezentace v leteckých sportech (bezmotorové létání a akrobacie) a vzniklo zde Středisko vrcholového sportu (SVS). V roce 1977 došlo k dalšímu budování zařízení, protože letiště se stalo jedním ze středisek vrcholového sportu pro bezmotorové létání. Vedoucím trenérem byl Ing. Jar. Vach. V tomto období byl vybudován areál letiště, tak jak jej známe do dnešní podoby v roce 2020 (ubytovny, hangárovací kapacity, servisní dílny, čerpací stanice LPH, rehabilitační centrum,…). V bezmotorovém létání získali medaile na mezinárodních mistrovstvích Marie Kyzivátová, Hana Zejdová, p. Štěpánek, Miloš Dedera, Jaroslav Vávra a další.

Díky iniciativně vedení aeroklubu v Moravské Třebové se letiště stalo v roce 1978 střediskem vrcholového sportu pro leteckou akrobacii. Hlavním trenérem byl mistr světa v letecké akrobacii Ivan Tuček, trénoval zde i Petr Jirmus, rovněž mistr světa v letecké akrobacii. Mezi členy patřil i tragicky zesnulý mistr světa v letecké akrobacii Martin Stáhalík.

Doba nácviku sestav byla pro naše občany prověrkou nervové soustavy, protože od rána do večera jim bzučela nad hlavami letadla, která díky krkolomným kouskům vydávala  i krkolomné zvuky. I my, občané jsme si po nácviku a natrénování sestav oddechli. Pro nás trvalo mistrovství světa v letecké akrobacii asi 6 týdnů.

Na letišti ve Starém Městě započali také svoji sportovní kariéru mistři světa v parašutismu, a to Jindřich Vedmoch, Jiří Gečnuk a Katka Papežíková.

V roce 1984 bylo dokončeno SVS na letišti. A právě člen SVS akrobatů Petr Jirmus se stal absolutním mistrem světa v akrobacii na MS v Maďarsku.

V dnech 24. 7. - 5. 8.1988 proběhlo 18. mistrovství ČSSR v bezmotorovém létání – zúčastnilo se ho 46 pilotů společně s reprezentanty z SSSR a NDR. Po absolvování osmi disciplín si absolutní prvenství vybojoval reprezentant ČSSR Miloš Dedera z Jihlavy.

Dne 16. 6. 1989 proběhlo Mistrovství ČSSR v letecké akrobacii – v kategorii A se přeborníkem ČSR stal Ing. Petr Poborský (SVS Moravská Třebová), přeborníkem SSR se stal mistr sportu Pavol Čičo (SVS Moravská Třebová) před Ing. Stanislavem Bajzíkem (Dukla Liberec).

Po revoluci v roce 1989 došlo v důsledku společenských změn k útlumu činnosti SVS.

Ve dnech 10. – 20. 7. 2003 proběhlo Mistrovství České republiky v letecké akrobacii kluzáků. Na zakončení poslední den byl připraven i doprovodný program. Divákům byly představeny různé typy letadel, letecké modely, seskok parašutistů, ukázky dovednosti hasičů a velký počet přítomných využil také možnosti vyhlídkového letu. Letenka na 10 minut pro jednu osobu stála 300 Kč. Účast asi 2000 osob.

V současné době v roce 2020 zde působí mezinárodně úspěšní medailisté, jako například Martin Šonka (2013 – Mistrovství světa, Unlimited – Free Style, motorový, 3. místo, 2016 – Mistrovství Evropy, Unlimited, 2. místo v klasickém programu, 1. místo ve Freestyle, 2018 – Red Bull Air Race – 1. Místo), Petr Biskup a další.

 

01.27 Lípa republiky

Dne 28. 10. 1968 při příležitosti 50. výročí ČSSR – v zahrádce před budovou JZD č. p. 5 byla vysazena „Lípa republiky“. Občané se shromáždili u MNV a v průvodu se státní vlajkou se odebrali před středisko JZD. Předseda MNV soudruh Čepil po vztyčení státní vlajky přivítal přítomné. Potom následovala kulturní vložka – byly předneseny básně. Poté byla lípa zasazena.

 

01.28 Zlatník

Goldberg – Zlatník, Kolberk, Goldberk, kopec je tvořen z fylitů, nachází se západně od obce Staré Město v nadmořské výšce 432 m. n. m. 

V Praze 1949 byl sjezd KSČ, první po Vítězném únoru a první po sloučení se stranou sociálně demokratickou. Členové naší organizace uzavřeli na počest sjezdu závazky, jedním z nich bylo vysázení ovocného sadu na východní straně Kolberku. Obec nakoupila asi 100 ks švestek a sad byl nazván „Sad Klementa Gottwalda“. V roce 1949 bylo též vysázeno občany a školní mládeží na 5000 ks lesních stromků na západní straně.

V roce 1951 se začalo s výsadbou třešňového sadu za č. p. 36.

Pahorek Zlatník byl v roce 1994 zaregistrován jako Významný krajinný prvek pod názvem Goldberg na ploše více než 11,5 ha pro záchranu Modráska černoskvrnného. Důvodem registrace byla a je ochrana krajinné dominanty s extenzivními třešňovými sady, z jižní strany terasovitě upravenými. Místo však zarůstalo a degradovalo až do roku 2018.

Díky společnosti Dafne (Institut aplikované ekologie, z.s. se svou činností zaměřuje na úpravu významných lokalit a záchranu ohrožených druhů živočich) proběhla v období 15. 6. 2018 až 30. 3. 2019 obnova nízkostébelných výhřevných lučních porostů s řídkým zápojem a bohatým výskytem mateřídoušky jako stanoviště ohroženého modráska černoskvrnného (Maculinea arion); redukce náletových dřevin a potlačení expanzivních rostlin; ošetření starých ovocných stromů.

Postupně zde bylo vyřezáno více než 1,5 ha náletových křovin a přes 1500 stromků, které zarůstaly, cenná luční stanoviště. Zároveň došlo k ošetření starých třešní a z nových semenáčků byly vybráni perspektivní jedinci, kteří je časem nahradí. Rozpadající se torza třešní byla ponechána k samovolnému rozpadu, hlavně jako stanoviště pro vzácné brouky a další hmyz. Ruční strhávání drnu po 1 m² mělo podpořit vzcházení semen rostlin, které se obtížně prosazují vedle vysokých travin a v klíčení jim brání také lety nahromaděná vrstva stařiny. Vyhřáté a vegetací nezastíněné plošky využíval také hmyz ke kladení vajíček nebo jen ke slunění. Na ploše téměř 5 ha proběhla seč za použití křovinořezů a ručně vedených sekaček, místy v kombinaci s pastvou ovcí. Polovina plochy byla sečena v brzkém termínu (15. května – 15. června), polovina až na podzim po 15. září, přičemž plochy se mezi lety postupně střídají. Hmota musí být po každé seči odklizena, aby nedocházelo k hromadění stařiny. Navíc je každoročně ponecháno 10 % plochy neposečeno, abychom hmyzu zajistili stálou nabídku potravy v podobě kvetoucích rostlin nebo i pouhá suchá stébla, mezi nimiž mohou pavouci natáhnout své sítě apod. Tyto plochy se také mezi roky střídají.

Ze vzácných druhů rostlin zde byl pozorován bělolist rolní nebo jestřábník myší ouško. Výhřevný charakter lokality dokládají také teplomilné mateřídoušky, klinopády nebo chrpa čekánek. Setkat se tu můžeme se slepýšem křehkým, ještěrkou obecnou nebo užovkou hladkou. Zajímavostí je i pavouk běžník lichoběžníkový vázaný na lesostepi nebo brouk majka obecná, jejíž larvy vylézají na květy, kde se pomocí háčků přichycují na samotářské včely, které sbírají pyl a nektar. Všechny majky jsou u nás dnes chráněny, protože jejich stanoviště mizí vlivem intenzivního zemědělství (10 druhů majek již v ČR vymřelo).

V roce 2018 jsme na Zlatníku zastihli 39 druhů denních motýlů. Pravděpodobně největší vzácností zdejší entomofauny je kriticky ohrožený modrásek černoskvrnný, pozorovaný na mateřídouškách v jižní a zároveň nejméně zarostlé části. Místní populace tak patrně navazuje na největší známou populaci v okolí v PR Dlouholoučské stráně. Dále byly zjištěny silné populace v současnosti mizejících druhů okáče rosičkového, vřetenušky mateřídouškové či modráska jetelového. Pouze ojediněle se zde vyskytují rovněž vzácní otakárek ovocný, hnědásek jitrocelový, modrásek vikvicový či vřetenuška čičorková.

Modrásek černoskvrnný (Phengaris arion)

Modrásek černoskvrnný je největší modrásek žijící v ČR. Tento druh vzácně se vyskytujícího motýla z rodu Phengaris  má komplikovaný vývoj označovaný jako obligátní parazitická myrmekofilie. Specializuje se na dva rozdílné zdroje potravy, na živnou rostlinu a symbiotické druhy mravenců.

Jeho přední křídla dosahují rozpětí 35 až 40 mm. Na svrchní straně křídel mají motýli modravý nádech (samci mnohem silnější) a spodní stranu mají světle hnědou. Od ostatních druhů příbuzných modrásků se liší především dvěma řadami černých skvrn u okraje na spodní straně zadních křídel a výraznými skvrnami na horní straně předních křídel.

V minulosti býval v České republice rozšířen po celém území a v současnosti přežívá jen na hrstce lokalit. Obvykle se jedná o mikropopulace několika desítek až stovek jedinců. Za hojnější lze jeho výskyt považovat jen na východě Moravy, ve Vsetínských vrších a v Bílých Karpatech.

Výskyt tohoto druhu je svázán s nehnojenými, extenzivně spásanými pastvinami, vřesovišti a nízkostébelnými stepmi se slabým zapojením porostů, případně s travnatými plochami s nízkými rostlinami, které bývají ob dva nebo tři roky sesečeny nebo spaseny. Vyhýbá se loukám s homogenním porostem, které se sečou jednou nebo vícekrát ročně. Nejlépe se mu daří na lokalitách s nedávno ukončenou hospodářskou činností, na svažitých členitých místech situovaných k jihu nebo jihozápadu a s jen nesouvisle zapojeným bylinným patrem a vyvinutým mechovým pokryvem. Takové prostředí je nejvhodnější pro růst jeho živných rostlin mateřídoušky i dobromysli obecné a pro život hostitelských mravenčích kolonií rodu Myrmica. Pokud se životní podmínky na stanovišti rapidně zhorší, modrásek černoskvrnný obvykle vyhyne. Není schopen přesídlit na větší vzdálenost, létá nejdále 2 km od místa vylíhnutí.

V této lokalitě se také vyskytují významné druhy:

Rostliny:

  • Bělolist rolní (Filago arvensis) vzácný
  • Jestřábník myší ouško (Hieracium lactucella) vzácný
  • Mateřídouška vejčitá pravá (Thymus pulegioides)
  • Chrpa čekánek (Centaurea scabiosa)
  • Krvavec menší (Sanguisorba minor)
  • Klinopád obecný (Clamintha clinopodium)
  • Kokrhel menší (Rhinanthus minor)

 

Brouci:

  • Krasec lesklý (Anthaxia nitidula) – je malý brouk dorůstající pouze 5-7mm.
  • Drabčík huňatý (Emus hirtus) – život tohoto brouka je spjat s trusem velkých savců, zejména skotu. Brouci vyhledávají čerstvé exkrementy, ve kterých loví menší druhy hmyzu, zejména muší larvy.
  • Majka obecná (Meloe proscarabaeus) – její larvy vylézají na květy, kde se pomocí háčků přichycují na samotářské včely, které sbírají pyl a nektar. Všechny majky jsou u nás dnes chráněny, protože jejich stanoviště mizí vlivem intenzivního zemědělství (10 druhů majek již v ČR vymřelo).

 

Živočichové:

  • Slepýš křehký (Anguis fragilis) – je představitel beznohých ještěrek. V Česku je silně ohrožen.
  • Ještěrka obecná (Lacerta agilis) – jeden z nejrozšířenějších druhů ještěrky v ČR.
  • Užovka hladká (Coronella austriaca) – je evropský nejedovatý had.
  • Běžník lichoběžníkový (Pistius truncatus) – vzácný druh pavouka.

 

01.29 Lesy u Starého Města

První vrch v lesích je Eichwald – kopec Bílá Studně 544 m. n. m., kopec tvořený z fylitů. Na některých místech ve svrchních částech těchto vrstev, jsou jen částečně metamorfonavé hlinité kulmské břidlice, dříve počítané k fylitům.

Nejvyšším vrchem je Dubina 553 m. n. m. Od roku 1992 byla vyhlášena chráněným přírodním útvarem. Temeno tohoto kopce má název Hradisko, je vysoké 550 m. Na jejím vrchu se dochovaly terénní pozůstatky hradu – dřevěná tvrz na Zámeckém vrchu (Burgstadl). První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1281. Jeho stavitelem byl ve druhé polovině třináctého století nejspíše Boreš z Rýzmburka. Za Borešovy dědice spravoval majetek jejich poručník Fridrich ze Šumburka. Staveniště jednodílného hradu mělo přibližně pětiboký půdorys o rozměrech 50 × 45 metrů. Z opevnění se dochoval val, za kterým se nachází příkop hluboký asi tři metry a široký 8,5–12,5 metru. Za pozůstatky staveb jsou považovány tři výrazné prohlubně v prostoru plochy obklopené příkopem. Do areálu se vstupovalo z východu po úzké šíji, na které jsou patrné náznaky dalšího valu a příkopu. Vzhledem k absenci zděných konstrukcí se předpokládá, že hlavními stavebními materiály použitými při stavbě byly dřevo a hlína. Podobné stavby jsou známé také z jiných částí panství Boreše z Rýzmburka, který je mohl využívat jako provizorní opěrné body v době kolonizace krajiny.

Posádky jím ovládaných hradů loupily v okolí, a proto proti nim v letech 1285–1286 vytáhlo královské vojsko vedené Závišem z Falkenštejna a dobylo je. Třebovské hradisko potom pravděpodobně nebylo obnoveno. V roce 1325 panství připadlo jako odúmrť králi Janu Lucemburskému, od kterého jej získali Páni z Lipé. Hrad uváděný okolo poloviny čtrnáctého století spolu s městem Třebovou, stál nejspíše již na místě třebovského zámku.

Ve výší 475 m. n. m.,  přesně kolem dokola po vrstevnici, byla pěkně vybudovaná cesta už v roce 1946, po které se dalo jet i autem.

 

01.30 Švédská cesta

Cesta kolem Bílého potoka. V roce 2020 byla prořezána a upravena, protože byla již tak zarostlá, že se tudy nedalo projít.

Od dob 30. leté války uplynulo spoustu let, přesto jsou stopy jednoho nejtragičtějších historických konfliktů v moravské krajině stále znatelné. Ať ty, které připomínají konkrétní události, či jiné, které jsou k těmto událostem přiřazovány v lidové slovesnosti. Jedním z takových míst je Švédská cesta. 

Švédská cesta souvisí zejména s hradem Mírov, který je dnes proslulý tím, že v něm sídlí jedna z nejlépe střežených věznic. Původně byl jeden z nejstarších severomoravských hradů vybudován pro potřeby olomouckých biskupů už v polovině 13. století. V 17. století byl Mírov zejména vojenskou pevností, která měla chránit zdejší kraj před řáděním procházejících vojsk.

Po vstupu švédského krále Gustava Adolfa do války, se válečné události rozšířily i na Moravu. Mírov 17. června 1637 oblehl předvoj švédských vojsk táhnoucích z Čech. O dva dny později přitáhly i hlavní síly pod velením generála Torstensona. Hradní posádka v čele s hejtmanem Alexandrem Vinarským z Kříšova se poměrně rychle a bez boje vzdala. Za to jim švédský generál zajistil bezpečný odchod, ovšem jen s minimálním majetkem. Švédové zde zanechali posádku o síle 150 mužů pod vedením kapitána Izáka Böhma.

Zásobování posádky se dělo jednoduchým způsobem. Švédové vyráželi do okolí a plenili, co se dalo. Právě po Švédské cestě projížděla vojska směrem k Moravské Třebové, kde se obyvatelstvo před jejich řáděním jen třáslo. Na podzim roku 1643 císařská vojska pod velením generála Gallase, která pronásledovala ustupující Švédy, dorazila až k Mírovu a oblehla jej. Tři dny ho ostřelovali z děl a 23. září začal hrad vlivem ostřelování hořet. Požár byl impulsem k hlavnímu útoku a následnému dobytí hradní pevnosti.  

Mírov pak byl narychlo opraven a opatřen stálou posádkou. Po novém vpádu Švédů na Moravu v roce 1645 byl Mírov opět 5. května obléhán a obléhatelé způsobili hradu velké škody. Posádka se však tentokrát odhodlala k nekompromisnímu odporu a již druhý den donutila Švédy k odchodu. Následující rok dokonce začala ohrožovat švédskou posádku tábořící v Uničově.

Hrad však byl po třicetileté válce ve velmi špatném stavu. S ohledem na turecké nebezpečí bylo opevnění provizorně zpevněno palisádami. Biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu pak v roce 1665 zahájil generální přestavbu Mírova k níž dokonce sám nakreslil plány.

Švédská cesta a její osudy zůstaly v paměti obyvatel okolních obcí a ti si ji stále připomínali. A nejen ji. Mnoho dalších kapliček a křížů na kopcích i v dolinách Zábřežské vrchoviny připomíná, že pod jejich základy odpočívají kosti padlých vojáků z období třicetileté války. Někde se dokonce při rekonstrukcích ukázalo, že je to pravda.

 

02 Zapomenuté

 

02.01 Ulice

Skupina domů podél okresní silnice do Dětřichova je zbytkem staré osady zvané „Ulice“ (latinsky Plateam), obec si ji připomíná již od roku 1365, kdy patřila k třebovskému panství. Tato ulice byla roku 1398 jmenována jako léno a v listinách měla název Ulice řečená Dietrichsdorf, roku 1408 byla zproštěna odúmrti, v roce 1490 byla jmenována jako Mostečná ulice a v urbáři z roku 1661 byla jmenována Staroměstskou ulicí „Altenstottergassen“ a měla zapsáno 10 sedláků a 3 chalupníky. Není však známo, kdy tato obec zanikla. Před válkou to byla čísla popisná od křižovatky na Bílou Studni, č. p.  127 až č. p. 72 na hranici s Dětřichovem, v té době to bylo 22 domů.

 

02.02 Bývalý dvůr

Č. p. 66 naproti dědičné rychtě přes silnici bývalý dvůr, který patřil knížeti Lichtesteinovi. V roce 1945 měl dvůr v nájmu Alois Knott (občan německé národnosti), který měl za manželku Češku.  Alois Knott zde bydlel i před válkou. Po válce zde byly kravíny. V roce 1998 byl tento dvůr ve velmi špatném stavu a tak byl kompletně zlikvidován. Vznikl tak prostor pro výstavbu nových rodinných domků.

 

02.03 Nová hospoda

Rok 1978 byl rokem intenzivní výstavby nového pohostinství, které se stavělo v areálu dvora státního statku. Organizovaly se pracovní směny v sobotu i v neděli. Místní rozhlas zval vždy občany a organizace na stavbu závodu veřejného stravování. Slovo hostinec nebo pohostinství se v hlášení neobjevovalo, aby lidé neřekli: „To tak, ještě hospodu pro chlast budeme stavět“.

V roce 1989 byla hospoda prodána do soukromého vlastnictví. Několik let byla uzavřena. V roce 1998 byla znovu otevřena jako restaurace „U Čápa“. Zde je vhodné zmínit, že do roku 1998 hnízdil v naší obci čáp bílý, který více jak 20 let hnízdil na komíně MŠ. Z důvodu plynofikace kotelny MŠ bylo hnízdo zlikvidováno a postaveno náhradní hnízdiště vedle školy. Na toto hnízdiště však čáp nešel, v roce 1998 hnízdil právě na zmíněné restauraci. V 1999 bylo hnízdiště zvýšeno o další 2 m, ale čáp se neuhnízdil. Na komíny restaurace byly dány ochrany proti hnízdění, a tak se čáp odstěhoval.

 

02.04 Roubenka

Dům č. p. 122 z roku 1792 je jedním z nejstarších roubených domů v obci. Vročení na malovaném záklopu štítu je stále čitelné. Před 2. světovou válkou zde bydlel Schubert Franz a Adolfina, bylo zde malířství. Po 2. světové válce dům osídlil Čechman František a Julie.

 

02.05 Cihelna

Dům č. p. 82. - Cihelna byla uvedena do provozu v roce 1910 a  v roce 1939 jako parní cihelna Wolfa a Stenzla. Rozkládala se po levé straně cesty do Bílé studně, byla jediným průmyslovým podnikem, který však fungoval jen před 2. světovou válkou, bydlel zde Ziegelofen Wolf Ed.

Po 2. světové válce v roce 1946, našli osídlenci tento podnik stojící a čekající na opětovné roztočení kol. V sušárnách byly tisíce a tisíce nevypálených cihel a drenážních trubek, pro jejichž výrobu byla okolní hlína zvlášť znamenitá. Bohužel ze žádné strany nebyl zájem uvést tento podnik do provozu, ačkoliv byla roztočena kola sousední cihelny v Linharticích, která měla k dispozici hlínu mnohem horší jakosti, než z jaké se skládalo celé okolí staroměstské cihelny.

Na únorovém zasedání v roce 1946 bylo jednáno o možnosti provozu cihelny, bohužel se cihelna do provozu nedala, byla později přestavěna a používána pro zemědělské účely.

Na svatou Annu 26. 7. 1951 byl zahájen svod krav do nově adaptovaného kravína v cihelně.

V dubnu 1958 přidělil ONV z Moravské Třebové obci 700 ks topolů, které se vysadily kolem hospodářských objektů jako krycí stěna. Vysadily se za plotem hřiště u sokolovny a další u cihelny.  Ve stejném roce se stavěly silážní jámy u cihelny s nájezdem od pole.

Začátkem prosince 1963 byl dán do provozu nový kravín Donava. Byly do něho svedeny krávy z cihelny a od Chytků.

Dne 1. 7. 1969 vstoupil do JZD Pavel Zeman z č. p. 127. Byl vyučený zahradník. Ještě na podzim byl u cihelny osázen kus pole jahodami.

V roce 1977 se na místě bývalé cihelny vybudovaly dvě silážní jámy. Stará cihelna - původní kravín, byl zlikvidován, prostor srovnán a vyasfaltován. Tím vznikla velká skladovací plocha, na kterou se cukrovka svážela.

V jarních měsících roku 1978 se začala budovat u kravína v cihelně centrální míchárna krmiv. Jednalo se o silážní zpracování zelené krmné hmoty z celého JZD. Podnik byl svého druhu experimentem Ministerstva zemědělství, které na něj věnovalo značnou částku a po svém dokončení bylo jedním z prvních podniků svého druhu v ČSR. Veškerý hovězí dobytek tak dostal jednotnou, stejně kvalitní silážní směs, do které se přidávaly rovnoměrně všechny krmné komponenty jako šrot, minerály, melasa aj. Tato krmná směs, která neměla kvalitativní výkyvy, byla zárukou vysoké dojivosti, užitkovosti a rovnoměrných přírůstků u mladého skotu.

I s umístěním ústřední silážní jámy byly potíže, protože majitelé rodinných domků v okolí cihelny měli strach, že se jim zhorší životní prostředí. Proti stavbě podávali odvolání. JZD jim nabídlo odkup domů, ale s tím žádný majitel nesouhlasil, a tak zůstalo vše při starém.

 

02.06 Živnosti

Po 2. světové válce byla obnovena následující řemesla v domech, v kterých je před válkou provozovali Němci. Dům č. p.:

  • 10 Holičství – před válkou zde bydlel Bohm Josef a Anna, po válce jej osídlil holič Richard Havlíček, ale činnost provozoval v Holírně na  č. p. 145 v první místnosti.
  • 11 Kolářství – před válkou zde bydlel Nimmrichter Wilhelm a Josefa, po válce dům osídlil František Zřídkaveselý, který zde v dílně provozoval svou činnost.
  • 62 Klempířství – před válkou zde bydlel Illa Emil, po válce dům osídlil František Ševčík.
  • 63 Kovárna – roubená budova s podloubím uprostřed obce, před válkou zde bydlel Barisch Josef a Hermine a po válce kovář Jan Kubíček, který zde pracoval i v posledních měsících války jako dělník, potom nastoupil v mobilizaci jako záložník a v roce 1946 se opět vrátil a obnovil kovářství. 12. 6. 1971 přestala kovárna v této budově oficiálně existovat a ze stavení se stal rodinný dům, který obývala rodina Kubíčkova. Mistr Jan Kubíček kul později jako kovář JZD. Od toho dne začal docházet za prací do nové kovárny vybudované na mechanizačním středisku Donavy. Stroje, které byly majetkem JZD byly odstěhovány.
  • 81 Kovárna – před válkou zde bydlel Just Franz a Franziska, na podzim roku 1946 sem  přišel kovář Jan Čermák.
  • 88 Pekařství –  před válkou zde bydlel Lipold Ferdinand a Fra. První český chleba byl ve Starém Městě vyrobený dne 5. 7. 1945 národním správcem Václavem Vojtěchovským. Dne 10. 5. 1946 osídlili pekařství Ludvík a Marie Hubáčkovi. Dne 1. 6. 1947 jej osídlil Alois Vykydal a Filoména z Konic, okres Litovel. Provozovali dále pekařskou živnost.
  • 125 Bednářství – před válkou zde bydlel Schaffer Ernst a Anna, dům osídlil stolař Josef Křenek, v roce 1946 se vzdal dekretu a přešel na stolařství na č. p. 128, stavení s bednářskou dílnou.
  • 128 Stolařství – před válkou zde bydlel Zecha Otto a Clementine. Dům osídlil stolař František Rozsíval.
  • 136 Dámská krejčová – před válkou zde bydlel Josef a Hedwig Schaffer. Dům osídlili Majzlík Ludvík a Žofie.
  • 147 Řeznictví – před válkou zde bydlel Schubert Josef a Marie. Dne 15. 8. 1945 dostal dům pod národní správu František Tenor. Služby poskytoval hlavně občanům ze spodního konce obce a z Dětřichova.

Někteří majitelé domů si otevřeli a provozovali, pro nedostatek místa, po 2. světové válce své živnosti doma. Dům č. p.:

  • 137 Sedlářství  – před válkou zde bydlel Czampa Franz a Aurelie. Dům osídlil sedlář František Dosoudil.
  • 143 Krejčovství – před válkou zde bydlel Lipold Alois a Hermine. Dům osídlili Štaffa František a Anna.
  • 151 Obuvnictví – před válkou zde bydlel Hohl Hubert a Stefanie. Dům osídlil obuvník Antonín Štoudek.
  • 156 Zahradnictví – před válkou zde bydlel Golda Otto a Aloisia. Dům osídlili Vojtěch Karel a Leokadie, dům s výměrou půdy 0,70 ha pro pěstování zeleniny, byl zde i skleník.

Před 2. světovou válkou byly v obci ještě navíc tyto živnosti. Dům č. p.:

  • 8 Hostinec – před válkou zde bydlela Olbert Marie. Dům osídlili Baruciak Bedřich a Marie.
  • 36 Prodejna lahvového piva – před válkou zde bydlel Peichl Josef a Theresia. Dům osídlili Zachovali Karel a Marie.
  • 76 Obchod se smíšeným zbožím – před válkou zde bydlela Schwarz Franziska. Dům osídlili Vévoda Gustav a Josefa.
  • 83 Hostinec – hostinec Ignatze Kornitzera stál u silnice na Staré Město. Před 2. světovou válkou zde bydlel Fauska Johann a Hermine. Po 2. světové válce dne 29. 3. 1946 byl dům osídlen manželi Nedovou Metodějem a Hedvikou. Později dům velmi zchátral a v roce 2019 už zde stála jen zřícenina.
  • 119 Hostinec – před válkou zde bydlel Jarmer Johann. Dům osídlili Jarušek Eduard a Marie.
  • 127 Hostinec – bývalý hostinec na rohu křižovatky silnic do Bílé Studně a do Dětřichova. Před válkou zde bydlel Wolf Eduard a Franziska. Dům osídlili Josef a Marie Zemanovi.
  • 139 Klempířství – před válkou zde bydlel Hedrich Hbvert a Stefanie. Dům osídlili Spáčil František a Božena.
  • 144 Kovárna –  před válkou zde bydlel Erletz Gustav a Anna. Dům po druhé světové válce osídlil zámečník Arnošt Sedláček.
  • 155 Zahradnictví – před válkou zde bydlel Hlawatsch Ferdinand a Anna  a po válce Sedlář Antonín a Františka.

Dům č.:

  • 70 – bylo to jedno z největších a nejlépe vybavených hospodářství. Zde bydlel poslední německý starosta Starého Města pan Josef Tinkel. Toto rozsáhlé hospodářské stavení bylo osídleno a rozděleno mezi 2 bratry, Blahoslava a Albínu Ochranovy a Josefa Ochranu. Blahoslavova část má číslo popisné 70 a Josefova číslo popisné 70b.
  • 94 by to pěkná vilka, která měla v zahradě menší hospodářské objekty a byla zajištěna pro lesní správu. Před válkou zde bydlel Klein Franz a Aloisia.
  • 114 – před válku zde bydlel Muller Franz a pak dům osídlili František a Marie Frankovi, repatrianti z Rakouska.
  • 120 – byla to  poschoďová vila v německé slohu s příkrou vysokou střechou. Před válkou zde bydlel Wolf Rudolf a pak jej osídlil František Pluháček. Pan Pluháček se musel přestěhovat, protože v domě byla zřízena četnická stanice. Byl sem dosazen policista pan Hadač po něm pan Jaroslav Dvořák.
  • 148 – před válkou zde bydlela Schnaubelt Stefanie, po druhé světové válce dům osídlil Josef Zeman (Schuster), ten zde byl jen do 30. 9. 1946 pak se přestěhoval na č. p. 127. Po jeho odstěhování byl dům rezervován pro lékaře. Prvním lékařem, který přišel dne 1. 2. 1947 vykonávat lékařskou praxi, byl MUDr. František Tuček. Pocházel z Velkého Meziříčí. Svou praxi vykonával jen do roku 1949, po něm nastoupil MUDr. Romuald Kupka a ten už začal ordinovat v nově opraveném zdravotním středisku. Po odchodu lékaře z domu 148 se sem nastěhoval František Pluháček 1. předseda TJ.